Chile - Část 2
Dny v nucené karanténě ubíhají až mě překvapuje jak rychle. Už jsem za půlkou a jediná změna kterou u sebe pozoruji je, že jsem asi za ten týden stihl přibrat pár kilo. Málo pohybu, plna lednice a konečně po tak dlouhé době možnost pořádně si uvařit, na mě začínají mít následky. Takže bych posledních pár dní mohl popsat takto: zdravý, vyžraný a spokojený.
Ale kde jsem to v popisu závěrečného putování skončil? Jo, že jsem takhle rychle svoje cestování ukončit nechtěl. Člověk míní a... No znáte to. A tak jsem už zase sám pokračoval dále na sever a pomalu uvažoval. Uvažoval, jak se bude asi dál tahle situace vyvíjet a jaké mám možnosti? Ještě před pár dny jsem neustále potkával zástupy turistů v autech v karavanech i na kolech. Dokonce i celé rodiny, které projíždí tuto část Patagonie. A najednou jsem za celé dny nepotkal jediného. Jsem tu zcela sám. Jen já a místní. Místní, kteří se mně straní, protože jako "gringo" musím být jasným zdrojem nákazy. Lidé se na cizince začínají dívat jako na pokřiveného Santu Klause, který jim přiváží čerstvou nadílku Koronaviru. Kdo není místní, je automaticky špatný. Když projíždím vesnicí v horách, ulice do centra jsou zablokované stromy. Vedle nich hoří ohně, kde se lidé hřejí a na velkých bílých prostěradlech visí nápisy, kterým nerozumím, ale je mi jasné, že nic přívětivého na nich není. Když zastavím, oznámí mi takhle zformovaná místní domobrana, ať se ani nepokouším do centra dostat a pokračuji po silnici dál na sever. Když se zeptám, že potřebuji zásoby jídla, nezajímá je to. Další vesnice o 50 km dále a stejná situace. Lidé formují domobrany a sami sebe uzavírají do karantény. Já jako turista - gringo jsem se ocitl na špatné straně a tato situace se začíná podobat honu na čarodějnice. Od jiných cestovatelů mám různé, ne příliš přívětivé zprávy. Někteří se snaží ubytovat v hotelu, ale hotely je ze strachu odmítají. V jiných hotelech být můžou, ale ceny jsou občas schválně přemrštěné. Z jiných hotelů je policie nebo domobrana v noci odvádí pryč z města. Naopak někde je zadržená skupina turistů, kteří spali ve stanech za městem a odvedeni na policii. Chilané i Argentinci nejsou špatný národ. Obecně jsou pohostinní a milí lidé, ale hysterie a strach z neznáma si začíná vybírat své na povaze každého jedince. A to mám štěstí, že jsem v Chile. V Argentině je úplný zákaz vycházení. Tady je atmosféra pořád o něco málo volnější. Zatím.
Když míjím už několikátou zabarikádovanou vesnici na cestě a řeším, jak vystačím se zásobami až do města, které je ještě přes 200 km daleko napříč horami po kamenité cestě, zastavuje u mě k mému velkému překvapení pickup. Řidič, pohodový pán se sám od sebe ptá, zda nechci někam odvést? Po krátkém uvažování souhlasím a nakládáme kolo. Paul, jak se řidič jmenuje, shodou okolností jede právě do města Coyhaique, kam také směřuji a nad touhle hysterii mává rukou. Neřeší to. V autě se se mnou dělí o pití a jídlo s po více jak 200 km horskými cestičkami mě pozdě v noci vykládá uprostřed tichého města. Loučíme se a pokračuje dál do noci. Já ihned skládám kolo dohromady a nasazuji brašny. V tom u mě zastavuje policejní auto. Policisty pochopitelně zajímá, jak jsem se tu takhle po půlnoci vzal? Tak jim to svoji chabou španělštinou vysvětluji - turista, cyklista, autostop, konec tady. Oni přikyvují a oznamují mi, že je vyhlášen zákaz vycházení mezi nočními hodinami, proto je všude takové ticho. To já pochopitelně nevěděl. Wi-Fi zrovna v lesích mezi horami moc není. A tak se s nimi domlouvám, že město ihned opustím, postavím si někde venku stan a přijedu zpět až ráno. Souhlasí a odjíždí. Policie je poslední dny velmi nápomocná vůči cizincům. Ráno v Coyhaique nakupuji zásoby jídla a opět město opouštím.
Během dalších dní si připadám jak Robinson Crusoe na opuštěném ostrově. Stále se pohybuji v horách, míjím jen malé osady nebo jednotlivé farmy, ale s nikým se do řeči nedávám. Nikdo se nechce bavit se mnou a já sám nechci zbytečně provokovat. Cestování začíná být poněkud monotónní. Ráno vstanu, léto skončilo už se ochlazuje, takže teplota je těsně nad nulou. Vše mokré od pořádné rosy. Naštěstí slunce má ještě sílu a voda se začíná rychle vypařovat. Pokud zrovna nespím ve stanu třeba pod mostem, tak musím stan dlouho sušit na slunci. Pak skočím na Bedřicha a pokračuji dále. Během dne si občas zastavím na svačinu, výjimečně nakoupím zásoby a pokračuji v tichosti až do večera. Jediná chvíle, kdy používám čelistní panty je při jídle, nebo když si z nudy nahlas prozpěvuji. To bývá vždy při rychlém sjezdu z kopce, kdy mě stejně nikdo neuslyší. Večer postavím stan, udělám si oheň, večeři a jdu spát. Žádný kontakt s místními, žádné ochutnávání místní kuchyně, poslouchání jejich životních příběhů nebo žádná radost z toho, jak se den překvapivě vyvinul. Už ráno vím, jak bude můj večer vypadat. Začíná to být příliš velký stereotyp bez kontaktu s lidmi. A to mě nebaví. Čím déle jedu a přemýšlím nad tím, tím více si uvědomuji, že za této situace ztrácí smysl pokračovat. Pomalu se mi v hlavě usazuje myšlenka, že je asi čas se vrátit domů.
Myšlenka, která by mi ještě před pár týdny přišla naprosto unáhlená, bláznivá, ale teď vlastně docela pragmatická. Jak jsem se zmínil, turisté se během těchto hysterických týdnů rozdělili do dvou skupin. Ti, kteří ihned odletěli domů, i přestože lety byly postupně rušené a možnosti ubývaly. Byli i tací, kteří byli ochotni zaplatit za letenku domů téměř 100 000 Kč s pěti nebo šesti přestupy. Takový zrychlený oblet světa. Druhá skupina se rozhodla někde na několik týdnů možná měsíců uklidit. Pronajmout si pokoj v hotelu, dům a podobně a zkusit tuto dobu přečkat. Já jsem zprvu nechtěl ani jednu variantu. Platit enormní poplatky jen abych se za každou cenu dostal domů? Prdlajs. Ale zůstat na místě někde sám a platit si měsíc, dva nebo tři ubytování a čekat a čekat, když člověk neví, co bude zítra? Na tuto možnost jsem taky nechtěl přistoupit. Chápu toto rozhodnutí u lidí, kteří doma dali před měsícem výpověď a rozhodli se vyrazit do světa, ale já jsem na cestě už dva roky, kdy jsem něco zažil a viděl. A zůstat někde dva až tři měsíce ve stanu, když se blíží zimní období a vše tady bude časem pod sněhem? Ne díky. Chtěl jsem pokračovat dál na sever napříč zemí, ale jak dny přibývají, tím je to složitější. Přibývají oblasti v karanténě a omezení pohybu na silnicích. Občasné policejní kontroly jsou v pohodě. Pokračovat na sever se dá jenom proto, že si všichni myslí, že směřuji blíže Santiagu, abych stihl letadlo domů.
V městečku La Junta nakupuji zásoby. Je krásné a slunečné ráno, a tak si sedám v centru do parku. Nikdo mě neřeší, a tak se sluním po studené noci a snídám. Po nějaké chvíli u mě zastavuje policejní auto a policista mě slušně žádá, abych s ním jel ven z města na stanici. Nechce se mi, ale stejně bych brzy odjížděl, a tak souhlasím. Po chvíli jsme na místě. Kolem mě stojí policisté i armáda. Všichni v rouškách, rukavicích a vcelku nevinně se ptají, jak se mám a kam směřuji? Když si to vyjasníme, přátelsky si povídáme. Policista mi vysvětluje, že na mě někdo z místních zavolal policii, že v La Juntě sedím na lavičce. Situace je prý napjatá a místní jsou k turistům agresivní. Před pár dny prý vyhnali dva turisty z Ukrajiny ven z městečka a policie musela zasahovat. Proto raději přijeli. Podle jejich instrukcí mám pokračovat dál na sever a snažit se dostat do své rodné země. Sám policista mi ukazuje fotky z Prahy, kde před dvěma roky byl na dovolené a moc se mu u nás líbilo. Trochu se omlouvá za chování místních, ale rozhazuje rukama, že bohužel není v jejich silách vše uhlídat. Nezlobím se ani na policii, ani na místní. Nic jim nezazlívám. Není to příjemná situace, a tak nějak chápu jejich pohled a strach, i když není úplně adekvátní. Policie mě ještě vybavuje pitnou vodou, jednorázovými rouškami a rukavicemi a zamávají mi na rozloučenou.
Další tři dny cesty mám naprostý klid a samotu. Stále v horách, každý den mi část dne prší, občas svítí slunce. Výhledy paráda, jen je až příliš ticho. A pak konečně městečko Chaitén. Odtud musím pokračovat lodí po moři do Puerto Montt. V Chaiténu je sice ticho a klid, ale říkám si, že snad až moc. Mám pocit jako bych tam byl někdy v neděli odpoledne. Nikdo nikde, všude ticho, vše zavřené, a to je pondělí odpoledne. Normálně by se to tu hemžilo lidmi jak v mraveništi. Připojuji se na Wi-Fi a dostávám od české ambasády zprávu. Pokud chci a stihnu to, mohl bych se možná dostat na čtvrteční repatriační let Německé vlády zpět do Německa. Po krátké komunikaci a zjišťování, jak se vyvíjí situace v Chile, je rozhodnuto. Kupuji lístek na další možný trajekt po moři. Ten je další ráno. Cesta trvá celý den a navečer přijíždíme do Puerto Montt. Ihned spěchám na autobusové nádraží. Tam zjišťuji, že nejbližší volný lístek do autobusu je zase na další den ve středu večer. To už začíná být dost na knop. V Santiagu tedy budu ve čtvrtek ráno, a ještě ten den musím stihnout letadlo. A tak ještě ráno projíždím město a snažím se sehnat materiál na sbalení kola pro transport autobusem. Procházím ulice a je to zvláštní pohled. Připomíná mi to z vyprávění dobu komunismu u nás. Lidé tady opravdu stojí dlouhé fronty i na banány. Většina lidí chodí v rouškách. Všude policie. Před těmi pár obchody, které jsou otevřené, se stojí dlouhé fronty a dovnitř je někdo vpuštěn, až když ho někdo opustí. Spousta věcí se proto prodává jen tak na ulici. Cyklo obchody jsou zavřené. Sehnat krabici nebo nějaký měkký materiál je téměř nemožné. Nakonec se ale zadařilo, a tak balím kolo a navečer nasedám do autobusu směr Santiago. Cesta je to dlouhá. Během cesty jsme dvakrát zastaveni. Všichni musí vystoupit z autobusu a probíhá identifikace i měření teploty. Vše ale probíhá velmi rychle. Evidentně jak cestující, tak i personál to nedělají poprvé. A tak ve čtvrtek ráno přijíždíme na autobusové nádraží v Santiagu. Už jsem dva dny na cestě. Tam mě vyzvedává Honza z české ambasády. Ochotně na mě počkal. Nakládá mě i kolo do svého auta a veze mě na českou ambasádu. Ulice Santiaga jsou prázdné. Moc lidí člověk v ulicích nevidí. Během svých cest jsem navštívil několik českých ambasád a vždy mě uvnitř zahřeje po tak dlouhé době vidět českou vlajku, slyšet český jazyk a potkat někoho kdo pochází také z té naší malé kotlinky. I přestože je moje návštěva ambasády tentokrát z jiných důvodů, musím uznat, že jsem opět narazil na skvělou skupinku krajanů. Všichni na ambasádě jsou milý, velmi vstřícní, ochotní a přátelští. Když jsem jednou vyprávěl své zážitky z návštěv různých českých ambasád kamarádům z Francie a USA, kroutili nad tím hlavou, že na těch jejich ambasádách takhle přátelská a uvolněná atmosféra rozhodně nepanuje. Nevím, jestli je to tím, že jsme tak malá země, nebo naší náturou, ale tímto bych rád poděkoval všem Čechům, které jsem na českých ambasádách za ty roky potkal a seznámil se, protože to vždy byla velmi příjemná banda veselých a přátelských lidí. A ani tentokrát to není výjimka. Velké díky všem na ambasádě v Santiagu a hlavně právě Honzovi. Na ambasádě jsem posnídal, odpočinul si, poobědval a pak vybaven vším potřebným byl dopraven na letiště. Na německý repatriační let jsem sice byl přijat, ale bohužel moje kolo Bedřich už nikoliv. A tak si teď na ambasádě v Chile svoji dovolenou prodlužuje. Díky Honzo.
Nakonec domů neletím jako jediný s českým pasem, ale mám příjemnou dámskou společnost. Lepší společnost jsem si asi nemohl přát. A tak se tu dlouhou cestu domů rozhodně nenudíme. Nejprve jsme napomenuti v letadle, že bychom mohli být ve větší tichosti, když nějaká Gertruda nemůže spát. Ve Frankfurtu pak pro nás v noci přijíždí autobus. Z autobusu vystoupí řidič a hned nás všechny na tři doby sprdne, že máme příliš zavazadel! Já se usmívám a říkám si, jak fajn je zase být doma. Kdo jiný zjebe zákazníky - cestující ještě dřív, než se zeptá na jméno? To musí být český řidič. Jeho nálada se ale zlepšuje a po chvíli už vtipkuje. Dokonce zjišťuji, že je také od Třebíče jako já. Evidentně už se blížím k domovu. V autobuse během noční cesty dostávám napomenutí podruhé, že bychom mohli být víc potichu. Ještě že už se nedávají černé puntíky za neposlušnost. Když konečně další den dopoledne přijíždíme do Prahy, je to zvláštní pocit. Všude to vypadá skoro jako město duchů. Nikde téměř ani živáčka. Když jsme na nádraží, omlouvám se cestujícím, že jsem jim rušil spaní. Ti nad tím mávají rukou, že se aspoň v noci několikrát zasmáli. Pak se loučíme a nastupuji do správného policejního auta rozdělené podle krajů, které mě odváží do mé 14denního karantény. V té chvíli se už těším, až se po čtyřech dnech na cestách konečně pořádně vyspím.
Ještě před pár dny uprostřed divočiny Andských hor a teď najednou zase zpátky v té naší české kotlině. Uff, to byl fofr. Žádný pomalý přesun na kole Evropou zpátky domů, žádné zastavení na náměstí při setkání se všemi kamarády. Občas je až úsměvné, jak si jeden něco plánuje a okolnosti mu to totálně přehází. Ale kdyby takový život nebyl, byla by to skoro nuda, nebo ne?
