Chile - Část 1
Už několik dní v řadě si užívám samotku v podobě hygienou nakázané karantény. Původně jsem si myslel, jak díky tomu budu mít spoustu času sepsat nějaký článek a nebude mě přitom nic rozptylovat, ale opak je pravdou. Na jednu stranu se toho za poslední týdny událo spousta a nevím, kde pořádně začít a na druhou stranu mám možná až příliš času na uvažování, co bylo, co je a co možná bude, a to mi znesnadňuje si poskládat myšlenky. Nebudu lhát, je to dost zvláštní pocit být po dvo letech zpět takto narychlo doma. Přestože rozhodnutí o návratu domů nebylo unáhlené a dal jsem tomu nějaký ten čas na rozmýšlení, i tak to bylo dost rychlé a neměl jsem možnost si postupně zvykat na to, že se vracím domů. Ještě před pár dny jsem trávil veškerý čas venku na čerstvém vzduchu v pohybu a úplné volnosti. Teď jsem sice na parádním místě, ale bez možnosti se vzdálit a bez kontaktu s lidmi. Díky tomu zažívám zpětný kulturní šok, ale změna je život a co bude dál? To teď nedokážu říci, teprve se uvidí. Zkusím vám popsat co se dělo za posledních cca šest týdnů.
Po posledním dlouhém příspěvku z Puerto Natales jsem odpočatý, vymydlený a voňavý vyrazil dál na sever do nedalekého Národního Parku Torres del Paine. Asi nejznámější a nejvíce fotogenické místo Patagonie s tolik známými skalami trčícími jako prsty vysoko nad i jinak úchvatnou horskou krajinou. V parku jsem strávil dva dny. Dva velmi náročné dny s minimem spánku a neustálého pohybu, abych toho co nejvíce prozkoumal. První den jsem kompletně projížděl parkem napříč od svítání až téměř do setmění od jižní brány až k té severní. Se zastávkami na výlety po okolních kopcích jsem byl navečer u brány úplně vyřízen. Plán byl park na noc opustit, protože stanování v parku je extrémně drahé a zítra ráno se do něj zpět vrátit. Když jsem ale přijel k hlavní bráně a zároveň stanici rangerů, zjistil jsem, že mám opět prázdné pneu. Poslední dobou se mi často stávalo, že jsem někde píchnul. Jak jsem doposud lepil duši celkem možná 10x za celou cestu, teď díky tomu, že pneu už začaly být po dlouhé době tak zničené, lepil jsem spíš 10x během jednoho týdne. A zrovna tady u rangerů jsem zjistil, že mám dokonce osobní rekord v tom, že mám prázdné obě dvě kola náraz. A tak jsem se za zájmu všech okolních lidí dal do opravy. Mezitím mi jeden ranger sám od sebe přinesl nějaké ovoce a druhý kávu. Byl jsem jim velmi vděčný, protože jsem únavou téměř usínal. Po opravě jsem se rozloučil, opustil park, našel skryté místo a téměř okamžitě usnul.
Další den jsem vstával brzy ráno ještě před svítáním kolem páté hodiny a vydal se zpět do parku. Takto brzo jsem se tam nevydal proto, že bych snad nemohl nedočkavostí dospat, že budu zase někde trajdat po kopcích, ale proto, že jsem už nechtěl platit další vstup do parku. Chtěl jsem projet kolem brány ještě, než oficiálně otevřou park a také proto, že jsem se chtěl vydat na trek k patě právě těch známých Torres skal, které jsou turisticky velmi oblíbené a během dne tam bude štrůdl lidí a tomu jsem se chtěl vyhnout. Cesta nahoru a dolů je asi 20 km celkem s pěkným převýšením, ale ne nijak náročným, a tak jsem se na místo dostal kolem desáté hodiny. Okolní mraky se roztrhaly a já měl pěkný výhled. Během návratu na mě ale padla únava z několika posledních velmi náročných dní a nedostatku spánku. Když jsem tedy míjel na cestě zpět horskou chatu a zjistil, že prodávají kávu za asi 10 Kč, neváhal jsem a jednu si koupil. To bylo příjemné překvapení vzhledem k tomu, že jinak jsou tu ceny i na Evropu dost vysoké. Po kávě mi začal mozek opět pracovat a došlo mi, že jsem se asi trochu přepočítal. Poslední dobou jsem často přejížděl mezi Argentinou a Chile a měny těchto zemí se liší přibližně desetkrát. A tam se stala moje chyba. Celou dobu cesty se snažím šetřit, příliš neutrácet za zbytečnosti a najednou si uvědomuji, že jsem si vlastně koupil malý hrnek instantní kávy ne za 10 Kč ale za 100 Kč. Tomu se tentokrát musím upřímně zasmát. Když jsem pak pozdě odpoledne opět projížděl kolem brány a stanice rangerů pryč z parku, snaha byla odjet co nejvíce nepozorovaně a zbytečně na sebe neupozorňovat, když jsem vstup do parku nezaplatil. Jenomže několik rangerů si mě z předchozího dne zapamatovalo a z nějakého důvodu asi více to ženské pohlaví, protože v jednu chvíli mi začalo několik dívek od rangerů mávat a volat na mě. To samozřejmě nemohlo zůstat bez povšimnutí. Ostatní rangeři se překvapeně otáčeli, vycházeli z budovy a všichni mě pak celou dobu v úplném tichu sledovali, jak kolem projíždím. Teď už tu chyběla snad jen cimbálovka a já metající kotrmelce, pokud jsem chtěl na sebe ještě více upozornit.
Po Torres del Paine jsem opět směřoval na hranice, tentokrát zase zpět do Argentiny a dál na sever do města El Chalafate. Cesta ubíhala parádně, kolem nekonečné pláně trávy v téměř absolutně rovné krajině. Na vzdáleném horizontu pak zvedající se vrcholky zasněžených hor And. Je to krása. To ticho, když vítr nefouká a celá tahle podívaná při západu slunce je naprosto okouzlující. To jsou ty chvíle, kdy jsem každým nervem ve svém těle rád, že jsem právě tam kde jsem a že jsem na tuhle cestu vůbec vyrazil.
Jakmile po pár dnech přijíždím do El Chalafate, ihned mířím nakoupit zásoby a také do jediného cykloobchodu v širokém okolí. Za ty dva roky cest už mi začíná spousta věcí pomalu odcházet. Na některém oblečení mi nefungují správně zipy a musím být velmi opatrný. I vařič začíná dělat problémy. Na kole některé části vržou, vzduchová přední vidlice uchází, a hlavně pneu už jsou tak opotřebené, že vnitřní dráty prodírají duši a neustále lepím. V cykloobchodě tedy kupuji jeden nový a nepatrně širší plášť. Kupuji jen jeden, protože víc jich v obchodě o rozměru 29" nemá. Když plášť vyměním a odjíždím, najednou rána, jak když někdo vystřelí a já mám nohy obalené v prachu. Podívám se dolů a zjišťuji, že duše uvnitř nového pláště explodovala. Jak já tam na chodníku nadával! Jasně, vše to byla naprosto moje chyba, nikoho jiného. Říkal jsem si, že nový plášť je jen o trochu širší než původní, a tak nebudu kupovat širší vnitřní duši, ta původní to jistě zvládne. To evidentně pravda nebyla, a tak se roztrhla a částečně poškodila i ten nový plášť. A jsem tam, kde jsem byl. Vracím se do obchodu, vysvětluji prodavači, co se mi stalo. Ten chvíli šmátrá v bedně a nachází tam správný rozměr vnitřní duše pro nový plášť, a ještě odchází dozadu do skladu a přináší úplně stejnou novou pneumatiku, kterou mi podává, ať si to vyměním znovu. A to vše zadarmo. Za další plášť ani duši nic nechce. Usmívá se, že o nic nejde a opravdu moje peníze dále odmítá. Lidé jsou i tady velmi milí, aspoň tedy k tomu blbci z Česka. Takových úsměvných chvil je po cestě víc. Jeden večer, kdy se pomalu chystám jít spát do stanu a zalézt do spacáku uprostřed pandy jen v holé travnaté krajině, udělám ještě několik kroků a najednou čvachtavý zvuk jak mi sandál i s nohou zajel do velkého, a hlavně čerstvého kravského lejna tak, že jsem v něm doslova ponořen. A to i přesto, že jsem žádný dobytek okolo neviděl. Když nohu osvobodím, mám to lejno na noze až po kotník. Normálně je to chvíle, kdy by se člověk vlastní blbosti smál, ale teď docela prekérka. Poblíž není zdroj žádné vody a pitnou vodu kterou si vezu na kole mám tak akorát, aby mi vydržela k dalšímu zdroji pitné vody.
El Chalafate je velmi moderní a krásné městečko. Příliš nepřipomíná ostatní města v Patagonii, která působí trochu depresivně, plechové boudy na prašné zemi. Tohle město naprosto zaměřené na turismus je plné obchodů s outdoorovým vybavením. Co dům, to hotel, hostel, penzion nebo jiné formy ubytování. Hlavní ulice v centru plné barev, obchůdku a turistů. Vše se točí hlavně kolem nedalekého ledovce Perito Morena. Ledovec, který se táhne z horských masivů dolů, kde se se svojí impozantní výškou až 70 metrů kolmo láme do jezera Lago Argentino. Jeho ohromná velikost, výška i modrá barva jsou parádní podívaná. Člověk stojí a kouká na tu masu ledu a co chvíli slyší burácení, jak od přicházejících bouřky, když se kousek ledu z ledovce utrhne a zřítí do jezera. Vzhledem k velikosti ledovce to vždy vypadá, že padá kousíček ledu, ale ve skutečnosti jsou to klidně kusy o velikosti auta i větší.
Od ledovce jsem opět přes El Chalafate směřoval dál na sever do dalšího velmi turisticky nabitého městečka Chaitén. Během cesty na sever potkávám spousty cyklistů. Tolik cyklistů s brašnami na kole, co potkávám tady v Patagonii jsem ještě nikdy neviděl. Jsou to cestovatelé mladí i staří, místní i z celého světa, chlapi, ženské nebo skupiny. Často potkávám páry, které jedou velmi na lehko, i přestože jsou na cestě už měsíce. To mě vždy akorát štve, jak je možné, že já toho vezu na kole tolik? Také potkávám pár cyklo cestovatelů ze Skotska. Pánové si stěžují, že měli protivítr i 60 km/h a museli se ubytovat v hotelu, že se v tom větru nedalo pokračovat. Já se směji, že vítr o rychlosti 60 km/h je konečně příjemná změna oproti těm extrémním protivětrům, které jsem doteď zažíval.
V Chaiténu opět nákup zásob. Potkávám zde také své staré známé z Belgie, a tak strávíme velkou část dne povídáním a sluněním za krásného počasí. Odtud pak mířím k jezeru Lago del Desierto, které se přejíždí lodí na druhou stranu uprostřed horského průsmyku a tam je pak další hraniční přechod zpět do Chile a další trajekt zpět na hlavní pevninu. Tento hraniční přechod je pouze pro pěší, protože mezi jednotlivými jezery je úsek přes 20 km, který z poloviny vede pouze po lesní pěší cestě a není zde žádná silnice. I tak je ale cyklisty tento přechod velmi oblíbený, i když to znamená táhnout kolo napříč lesem, přes brody, potoky a popadané stromy. To byl jeden z nejhoršího úseků, pro které jsem se asi rozhodl. Cesta mi zabrala téměř celý den. Moje těžce naložené kolo se spoustou jídla, které jsem musel napříč veškerým překážkám tímto lesem dostat na druhou stranu. Odměnou mi ale byly nádherné výhledy na jezero, okolní hory a nespoutanou přírodu. Stálo to za to. A tak jsem už po několikáté opustil Argentinu a vstoupil zpět do Chile. To byla první chvíle, kdy jsem zaznamenal že se začíná i v Jižní Americe řešit nějaký ten virus. Na hranicích povinně vyplňuji dotazník ohledně mého kontaktu s cizími lidmi, které země jsem v posledních 30 dnech navštívil a zda nemám nějaké symptomy nemoci. A pak čekám na loď. Tohle je další kus zcela zapadlé země u jezera. Není tu vůbec nic, než jen celnice a jedna malá farma, která provozuje kemp. Jediné místo, kde se dá kempovat a malý přístav, odkud jezdí lodě s turisty zpět na hlavní část pevniny do Villa O'Higgins. Problém je v tom, že loď nejezdí každý den a občas i několik dní v závislosti na počasí, protože vlny na jezeře mohou dosahovat velkých výšek a žádné zásoby se zde pochopitelně dokoupit nedají. To jsem ale věděl předem, a proto se vybavil množstvím jídla, které jsem předtím přes ty nekonečné lesy táhnul. Ten den žádná loď nepřijela. Ale nejsem tu sám. V kempu už několik dní čekají další turisté, a i dnes se množství čekajících rozšířilo. Od celníků máme zakázané spát kdekoliv jinde než v kempu, který si musíme pochopitelně zaplatit (forma rodinné mafie). Utrácet peníze de facto za nic, protože tam opravdu nic není. To se nám s dalšími dvěma cyklisty Aureliem z Francie a Martinem z Belgie nechce, a tak se domlouváme s majitelem, že si to odpracujeme. Nejdříve se majitel zdráhá, že potřebuje nasekat dříví na topení, ale tři chlapi, to je moc, povídá. Nakonec ale souhlasí. Já se ujímám motorové pily, protože s ní mám nějakou zkušenost a kluci sekery a špalku. Za dvě hodiny máme zpracovanou celou hromadu dřeva, kterou tam majitel měl. Ten zcela změnil názor. Teď je velmi nadšený, že jsme to všechno zpracovali a zve nás k sobě ještě na večeři. My se pak akorát umyjeme, postavíme stany a jdeme spát. Druhý den se ale dozvídáme další špatné zprávy. Loď ani dnes nepojede. K tomu dokonce Argentina uzavřela svoje hranice a vyhlašuje karanténu, takže se nemůžeme vrátit zpět a loď na pevninu pojede nejdříve za 4 - 5 dní. To některé lidi posílá do kolen. Tolik jídla nemají a zásoby si nelze dokoupit a vrátit se už také není možné. Ani mně se ta situace nelíbí, ale asi bych ji s brbláním přečkal. Dávám se do řeči s celníky a snažím se jim slušně diplomaticky, ale také neústupně, že ač neradi, teď začínáme my být i jejich problém. Pokud tady budeme muset zůstat, nebudou nás moci jen tak přehlížet a budeme potřebovat, aby se začali snažit i oni, protože jídla tu pro celkem 13 lidí na 5 dní prostě není. Vysvětluji jim, že chápu, že to není jejich chyba, ale také ani naše a pokud tu budeme muset dále zůstat, není možné abychom platili ubytování v kempu a zároveň neměli jídlo. Buď budeme v kempu zadarmo a domluvíme se, že od nich budeme kupovat zbylé jídlo nebo budeme platit dál ubytování, ale pak ať nám dodají nějaké zásoby jídla nebo budeme prostě dřevo dál zpracovávat za jídlo. Celnici vidí, že to takhle asi dál nepůjde a po dvou hodinách se vrací, že nám sehnali loď, která nás ještě dnes i přes vysoké vlny na pevninu odveze. Občas si člověk prostě musí umět říct o to, co chce.
A tak pozdě odpoledne už sedíme na lodi napříč jezerem v mnohem lepší náladě. Vlny jsou to opravdu pořádné. Voda léta po celé délce lodi a mám problém udržet žaludek, a hlavně jeho obsah tam, kde má být. Nakonec to zaspím na sedadle a tím se zachráním. Navečer už jsme v přístavu. Podle informací ale máme zákaz do přístavu zajet. Nejdříve k nám posílají doktora v roušce a masce, který s námi opět výplní dotazník a změří nám teplotu. Teď si začínáme teprve všichni, co jsme byli mimo civilizaci a internet uvědomovat, že situace je teď asi mnohem vážnější než před pár dny. Od této chvíle vše začíná mít rychlý spád a veškeré další rozhovory s ostatními turisty se už stáčí jen kolem Koronaviru. Ve vesnici už je atmosféra úplně jiná než předešlé dny. Veřejné prostory uzavřené, obchod zatím otevřený a všude spousta turistů, kteří čekají i týden, jak se situace vyvine a zda je pustí v opačném směru, než jsem přijel já. Bohužel už je nepustili.
Při odjezdu probíhá opět měření teploty a vyplňování dotazníku. Pak už společně s Aureliem a Martinem pokračujeme po turisticky velmi oblíbené trase Carretera Austral kolem jezer, horskými průsmyky dál na sever. Projíždíme úzkými kaňony, širokými pláněmi podél řek, okolo zasněžených vrcholků vysokých hor, ale také uzavřené odbočky do vesnic v karanténě s nákazou. Je neustále na co se dívat, ale také neustále uvažujeme, jak se situace bude dále vyvíjet. Kdykoliv někde zastavíme a je připojení na internet zjišťujeme, jak se situace markantně zhoršila. 17.března uzavřela svoje hranice pro vstup a výstup i Chile. Jen o den později, 18. března už byl v zemi vyhlášen stav katastrofy a tím omezení volného pohybu. Většina turistů z okolí se snaží autobusy, letadly nebo jakýmkoliv jiným způsobem dostat více na sever k hlavnímu městu Santiagu a popřípadě domů a menší skupina cestovatelů se snaží někde usadit a tuto situaci přečkat.
Mně se v tu chvíli nechce dělat ani jedno ukvapené rozhodnutí. Nejsem ten typ, že bych se nechal strhnout hysterií, takže nezdrhám. Zároveň ale rozhodně nemám v plánu si někde na měsíc nebo i déle platit hotel, a tak se s kluky loučím a pokračuji teď už sám dál na kole na sever. Říkám si, pojedu tak dlouho, dokud to půjde a pokud už to možné nebude, tak pak budu řešit jaké jsou možnosti. Kdyby mě tou dobou někdo řekl, že přibližně za dva týdny budu zpět v Česku, nevěřil bych mu. Takhle narychlo jsem svoji dvouletou pouť rozhodně ukončit nechtěl. Jak už jsem ale psal, holt změna je život, nezbývá než se přizpůsobit.
