A doma!!!
~A jsem doma!! Konečně po 14-ti dnech v karanténě. Být 24 hod denně venku neustále v pohybu a na čerstvém vzduchu a najednou 14 dní zavřený na jednom místě, no žádná hitparáda. Ale uteklo to rychle. Vlastně stejně tak rychle utekly ty celé 2 roky co jsem byl pryč. Opravdu to bylo tak dlouho? Mám pocit, že jsem byl pryč jen pár dní, možná pár týdnů. A vracím se s pocitem (i když vím že nereálným) navázat tam kde jsem před 2 roky skončil. Jako bych večer usnul, zdál se mi dlouhý sen o cestování a ráno se normálně probudil. Jenomže 2 roky fuč. Moje okolí, vlastně VY všichni, jste se v životě posunuli dále. Nikdo tu na mě vyloženě nečeká. Někteří se vdali, oženili, rozvedli. Někteří si pořídili děti, některým děti povyrostly a někteří prostě jen pokračovali ve svém životě dál a o 2 roky zestárli. A teď se tady objevilo moje malé já a říkám si, zda se najde ještě pro mě místo? Nic bych na tom, co bylo neměnil, ale přiznávám se, je to zvláštní.
Celkem jsem jezdil na kole po světě s přestávkou 3 roky. Poslední 2 roky bez návratu domů. Za celou tu dobu jsem navštívil kromě Antarktidy všechny kontinenty a ujel okolo 54 000km. Cestoval jsem v rozpálených pouštích pod spalujícím sluncem, ale i po ledových horských masivech hluboko pod nulou. Nad 4000mnm i pod úrovní moře. V několika měsíčním suchu, ale i neustálých deštích. Po úžasném asfaltu i po kozích stezkách, uprostřed mnohamilionových měst, ale i zcela opuštěnou krajinou stovky kilometrů široko daleko. Kromě většiny času v sedle Bedřicha, jsem seděl v sedle koně, chodil pěšky, cestoval stopem, autobusem, vlakem, letadlem. Na malých člunech i ohromných lodích.
Můžu si konečně říct, že jsem opravdu objel svět. A s tím je teď konec....opravdu....snad... Spousta lidí mi psalo, jak to obdivují, jak nemají sílu a odvahu se na něco takového vydat. Já naopak obdivuji ty, kteří se dokázali vrátit. Protože nejtěžší krok na cestování je přestat.
Něco končí, něco jiného začíná. Rád bych tu tedy už po několikáté poděkoval těm, kteří mi byli oporou. Liboru Špičkovi, Ivanu Macháčkovi za Bedřicha (kolo 4E), Honzovi do Azub Bike, Oldřichovi do Atex Sport. Štěpovi za pomoc a pevné nervy se články. Martinovi - mému zločinnému kumpánovi a vrchnímu plagiátoru, Ivovi za pomoc s balíky a všem, spoustě dalším, které tu nejmenuji slovně ale patří můj dík. Všem milým, veselým a pohostinným lidem které jsem po cestě potkal, s kterým se seznámil a dělali moje cestování lepším, zajímavějším. Děkuji rodině za podporu, ale také VÁM všem tady, kteří se sem vracíte, čtěte mé texty, koukáte na fotky a zajímá vás jak se mi daří a dočetli jste se až sem.
A co tedy bude dál? Já si konečně vyzkouším, jestli se opravdu dokážu usadit. Pravda ale je, moc lidí v mém okolí mi to příliš nevěří a neustále se ptá, kdy a kam zase vyrazím. Doufám ale, že vás překvapím. V tuto chvíli mám v plánu nahrávat sem další fotky. Až to bude možné, uspořádat povídání a prezenzaci z cest a asi také zkusím vše sepsat do nějakého uceleného příběhu. Dlouze nad tím uvažuji. Vím že nejsem spisovatelský typ, ale díky spoustě volného času mám nějaký nápad jak se k této výzvě čelem postavit, tak se uvidí. Takže pokud vás zajímají další fotky, termín přednášky, nebo možná budoucí kniha, určitě dál sledujte tuto stránku, mrtvá ještě dlouho nebude...
A to je tedy teď pro tuto chvíli vše. Chtěl jsem napsat jen pár slov závěrem a zase se to nějak natahuje. Ale pokud jste se dočetli až sem, děkuji a mám naopak prosbu na vás. Ať už jste moji stáří kamarádi, nebo zcela neznámí, kteří znáte můj příběh, ale já neznám ten váš. Rád se s vámi potkám. Na kafe, pivo, procházku, výlet, je to jedno (za předpokladu že to bude možné...). Už mám dost té jednostranné komunikace.
Já si jdu teď otevřít pivo, vyvalit si svoje šunky na slunce, užívat si chvíli tu pohodu a zjistit, jestli jsem ze svého starého oblečení příliš nevyrostl....
A jako bonus přikládám fotky jak šel čas...
