Turecko
Sedím v restauraci,kam jsem byl majitelem pozván na oběd a koukám jak za okny prší. Ono už vlastně prší tak nějak s přestávkami 3.nebo 4.den a tak kromě blán mezi prsty se spíš schovavam, nebo nejedu vůbec,když je možnost u někoho zůstat. Už mám většinu Turecka za sebou a blížím se k tomu, abych tuto rozsáhlou a hornatou zemi za pár dní opustil.
Už se tu pohybuji přes 3 týdny a jako většinou je to tu trochu jiny svět, než jsem si původně v hlavě myslel. Představa hornaté, napůl vyschlé a Islámské země byla hodně zkreslená. Hornatá země to tedy je, o tom žádná, ale díky tomu ty výhledy a údolí kterými jsem mohl projíždět byly zážitkem.Ale že by to tu byla vyschlá země, to jsem se tězce zmilil, protože zeleně a dešťů jsem si tu užil až,až ale to k tomu taky patří. A že by to byla Islámská země? Ano je, ale taky jen z části. Potkal jsem tu spoustu atheistů, křesťanů. Mužů v dlouhých kalhotách, ale i v kratasich, ženy zahalené, ale taky na podpatcích s hlubokým výstřihem, že jsem mohl rovnou hodit kolo do příkopu, jak jsem věnoval pozornost jiným věcem, než cestě před sebou.
Mohu říct, že jsem toho neviděl zdaleka mnoho, protože země je to opravdu velká, ale nějaké závěry si myslím mohu dovolit. Turecko je opravdu vstupní brána do Asie, nejen geograficky, ale i smýšlením a kulturou. Je tu islám, který je ale svobodnou volbou vyznání, je tu jistá svévole k dodržování silničních zákonů, ale většinou se ještě na červenou zastavuje a k cyklistovi se chovají povětšinou s respektem. Je to moderně rozvinutá země, která občas hodně připomíná Evropské metropole, ale najednou se ocitnete v boční uličce s vůní orientálního koření a bazarem. A jako vždy krajina může být nějaká - a tady je krásná a náročná a silnice má občas az skoro těžko uvěřitelný sklon - ale největší dojem vždy udělají lidé a jejich chování vůči vám (tedy mě v tomto případě) a vím, že je to už jako opakující se fráze, ale opět se setkávám s neuvěřitelnou pohostinností místních lidí, která je opravdu velkorysá.
Pozvání na çay (čaj) je každodenní záležitostí většinou několikrát, protože piti čaje je tu snad národní sport. Turci jsou jinak velcí patrioti a na svoji zemi dost často nedají dopustit. Všude visí Turecka vlajka (jednu už si jako dárek taky na kole vezu), visí na budovách, domech, z oken, na ulicích, na autech, motorkách, prostě všude. Ataturk, zakladatel Turecka jako u nás Masaryk je obecně zbožňována osoba, a jeho jméno je téměř svaté a pak je tu Erdogan a nadcházející volby, ale do tohoto tématu se nebudu pouštět, to mi jako turistovi-pozorovateli nepřísluší. Turci také žijí neskutečně fotbalem, znají jména českých hráčů lépe jak já a na dotaz který je můj oblíbený fotbalový tým dost těžko odpovídám, natoz pak když se mě zeptají, kteremu tureckému fotbalovému klubu fandil, dost těžko se mi vysvětluje, že žádnému a tak už jich pár v rukávu znám..
Zajímavým zážitkem také je, že po týdnu co jsem se v Turecku objevil, začal velký muslimský svátek, neboli Ramadán (v Turecku nazývaný Ramazán), neboli celodenní půst od svítání do soumraku. A ten tu pravda většina lidí co jsem potkal opravdu dodržuje. A tak celý den drží půst, nejí nepijí, ale i tak mě pozvou na čaj a jídlo a jak se blíží večer, začíná příprava velkých hostin, schází se početné rodiny, nebo přátele a společně pak postí dlouho do noci. A tak jsem už několikrát místo spánku seděl s partou lidí někde venku pod altánem, kolem je živo jak na Václavském náměstí v poledne, dospělý se baví a pokuřují, dědové hrají deskové hry a taky pokuřují,okolo běhají děti a taky pokuřují a do toho hraje živá hudba a na hodinách je dávno po půlnoci a tak je to často každý den.Pak velká snídaně před svítáním a když to povinnosti dovolí, jde se spát. To se přiznám, že sloučit s posunem na kole vpřed, abych nejezdil v noci je trochu náročné a nutné kompromisů (vždy chodím spát první s dětmi, nebo i dříve). Ale taky to sebou přináší zajímavé zážitky v podobě půlnočního turnaje fotbalu, nebo projížďce na skútru nočním městem na pobřeží Černého moře. A nebo čas strávený v pekárnách. Aniž bych to plánoval, jsem měl možnost strávit čas, nebo dokonce přespat v nějaké místní pekárně, vyrábět chleba a nebo aspoň trochu pomoci. A chleba (tur.: ekmek), který se peče v péči topení dřevem taky chutná jinak než od pana Babiše..
Zážitků a poznámek v deníku mám tedy opět hodně, nejsou to tak silné zážitky jako nechat se málem zašlápnout slonem, ale je jich dost, co si budu pamatovat a kvůli kterým jsem rád na cestě a rád, že jsem se tu v Turecku objevil. Lidé, výhledy, spousta smíchu, potu a únavy, dlouhé tunely, kterými jsem na kole jel, 6 proude dálnice a horské silničky v průsmycích, čaj, turecká káva, čaj, alkohol a zase čaj, turecká kuchyně, čaj města jako Istanbul, které má větší zalidnění než naše malá česká kotlina a hádejte co - čaj. Když nad tím tak přemýšlím, tolik čaje a cukru jsem nevypil snad za dosavadní život..
No a další zážitek na konec? No, nebyl bych to já, aby se mě i zde nepokusil sbalit nějaký muž ze 4% menšiny, ale to už asi ani nestojí za další zmínku, to už je v mém případě takový folklór, tak to nebudu ani více rozvádět..
