Myanmar
Už je to opět několik týdnů, co jsem se více rozepsal do nějakého souvislého textu. Za tu dobu jsem překonal další část Indie a kompletně přejet napříč Myanmar. A do sepisování dalšího článku se mi chce v těchto nepříjemně horkých dnech asi tak jak na přeběh Československa. Vytvořit souvislou větu, když se moje myšlenky zjednodušily na "Horko! Vodu!", to mi dalo práce.
Ale pár vět se mi povedlo dát do kupy. Což o to, odehrálo se toho spousta a opět mám spousty krásných zážitků a zkušeností, ale zároveň musím přiznat, že to bylo "krev a pot" a říkal jsem si, proč jsem takový "sebemrskač" a dělám si takové naschvály dlouhodobě a ještě dobrovolně. Pak se nad tím ale člověk večer u stanu, pohledem na oblohu plnou hvězd zamyslí a ví, že ráno vstane a vyrazí dál a neměnil by pohodlí domova za tyto zážitky ani za nic.
Mimořádně náročné to tentokrát bylo z několika důvodů. Duben, ať to pro nás Evropany může být zvláštní, je v jihovýchodní Asii nejteplejší měsíc. Zima skončila, přišlo léto, ale ještě je brzy na monzunové deště, které vzduch ochladí. A tak se denní teploty pohybují hladce přes 40 °C, člověk se potí strašným způsobem a ani v noci to není žádná sláva a spí se těžko. Zároveň jsem se opět rozhodl, že si to neulehčím, nevydám se obvyklou cestou jako většina cestovatelů, která bude rovinatější, po hlavních silnicích, protože to mě příliš nebaví. Vydám se ale se delší, náročnější cestou přes hory, kde turisté nejsou a já budu mít možnost se pohybovat místy, kde třeba turistu uvidí poprvé, tak snad jsem tam neudělal ostudu. A do toho je Myanmar země, která se turistům teprve otevírá. Politika je nastavená tak, že návštěvníci země musí každou noc strávit v registrovaném hotelu, nemohou spát u místních a ani nikde stanovat. To v mém případě rozhodně alternativa není a tak, abych se vyhnul policejním nočním eskortám do hotelů, musel jsem stanovat tak, aby mě ideálně během noci nikdo neobjevil.
Také psát článek o Myanmaru v mé hlavě není úplně jednoduché. Mé zážitky jsou opět velmi pozitivní a opět musím říct, že nemám z Myanmaru až na drobnosti žádnou špatnou zkušenost, a tak se tváří jako naprosto bezpečná a mírumilovná země. Možná pro turistu. Mnoho z vás určitě ví, že se dříve Barma a teď tedy Myanmar pohybuje v občanských válkách už několik desetiletí a spousta lidí za to zaplatila životem. Probíhaly a probíhají zde čistky a ve světě je teď známá smutná situace Rohingů, barmských muslimů, kteří ze země v ohrožení života a probíhající genocidy masivně prchají do Indie a Bangladéše. Ale tato situace se Myanmaru netýká pouze této menšiny. Měl jsem možnost si popovídat s mladým člověkem, který ze země uprchl, strávil několik let v uprchlickém táboře a věřte mi, není to vyprávění, které byste povídali dětem před spaním.
A proč začínám tak nějak temně? Jak jsem již napsal, moje zkušenost z této země, stejně tak jako z jiných je naprosto pozitivní a vždy píší, že svět není tak špatný, jak se říká, lidé jsou k sobě stále hodní, vstřícní a pozitivní. Jsem toho svědkem a účastníkem každý den. A tak, než budu chválit, chtěl jsem tímto jenom upozornit pro zamyšlení, že jsou místa, kde se bohužel špatnosti stále dějí. Například když se dočtete, že dva místní barmští novináři, kteří upozornili v zahraničí na to, co se v této zemi děje na vládní úrovni s Rohingy, dostali trest vězení 7 let a údajní konkrétní vrahové 10 let, ale je naprosto jasné, kdo bude z vězení dříve, je smutná beznaděj. Moje zkušenost s místními lidmi je parádní, lidé jsou milý, vstřícní, pohostinní, usměvavý a podělili by se s vámi o poslední zrnko rýže, kdyby to bylo potřeba. Lidé jsou ještě v pořádku. Nejhorší je, když se mezi normální lid zapojí politika, nebo neustálá "masáž" nadřazenosti vůči jiným kvůli konkrétní víře, anebo nejhůře - kombinace obou. Ale do toho tématu se hlouběji úmyslně pouštět nebudu. Tak tedy.
Po dlouhém odpočinku ve městě Shillong ještě v Indii, kde jsem si užil svoji barevnou zkušenost s Holi Festivalem, největším svátkem hinduistů a vypadal, jak kdybych měl skupinový sex s klauny, jsem odpočatý vyrazil na jihovýchod do hor a po několika dnech velkých stoupání a klesání přijel na most kde končil můj už celkově 2,5 měsíce dlouhý pobyt v Indii a začínal za řekou můj, maximálně 28 denní pobyt v Myanmaru, jak mi vízum povoluje. Dorazil jsem mezi horami na tento malý přechod Rihkhawdar, který se stal mezinárodním přechodem teprve nedávno, a tak jsem moc zkušeností od jiných cestovatelů na tuto cestu získat nemohl, protože tu téměř nikdo nebyl. Úředníci byli ale naprosto z mého zjevení nadšení, a tak jsem hranici přešel naprosto bez jakýchkoliv problémů a stanul poprvé v životě v Myanmaru. V zemi, která byla jedním z dalších mých hlavních cílů, které jsem chtěl opravdu navštívit. Těšil jsem se hodně ale věděl jsem, že pohádka to také rozhodně nebude. Vízum 28 dní není málo, ale na tak velkou zemi, kde vás čeká cesta na kole převážně horami po prašných cestách, v horku a se vzdálenosti více jak 1600 km, znamená, že odpočinku a povalování rozhodně moc nebude.
A tak po překročení hranice jsem vstoupil do Chin provincie a ihned začalo další stoupání. Tento region je převážně křesťanský, takže okolo spousty malých kostelů a hustota populace velmi nízká, a tak jsem měl možnost několikrát přespávat buď v kostele nebo u místních lidí. Policie v této části téměř nebyla, takže že by mě někdo v noci eskortoval do hotelu, které tu stejně nebyly aspoň nehrozilo. Na druhou stranu v této horské oblasti a v Myanmaru obecně, jsou sklony stoupání a klesání prostě šibeniční. Věřte mi, nejsem žádná "frfňa". Přejel jsem horské masivy jako Pamír nebo Karakoram, ale nikde nebyl tak šílený sklon cesty jako tady. Nejlehčí převod, postaven ve šlapkách, zatnuté svaly v celém těle až se mi kroutí prsty na nohách. Horko, že pot teče proudem a s naběhnutými žilami hurá vzhůru. Ale dalo se to, jak jinak. Teď když o této části přemítám zpětně, díky absenci policie a možnost trávit večery u místních, jsem si tuto část asi užil nejvíce. Co mě ale velice udivovalo, je míra ruční práce. Jasně, Myanmar není rozhodně příliš bohatá země, to je asi jasné. Ale téměř všude napříč celou zemi se staví nové silnice. Ale jakým způsobem! Žádná automatizace, vše se děje pěkně postaru růčo-fůčo. A tak každý den vidím jak z nedalekého místa, kde kladivy muži rozbíjí skálu, přiveze náklaďák kámen, vysype ho a místní lidé v tom šíleném horku kladivy mlátí do těch šutrů až jsou z toho kameny jak větší dlaň. Ty pak nosí ženy i muži na novou cestu, kde tyto kameny pečlivě skládají vedle sebe a na to sypou štěrk, který vytváří také rozbíjením těch už menších kamenů dále prací kladiv. To vše pečlivě do roviny a pak konečně přijede válec - nějaký místní frajer s cigaretou, přejede to vše několikrát tam a zpět a pak opět nastoupí lidská síla, kdy několik chlapů zvedne sud plný horkého asfaltu, co se hřál nad ohněm vedle cesty a postupně ho vylévají na budoucí vozovku za pomalé chůze. Kroutil jsem nad tím hlavou a obdivuji to, ale co také mohou dělat? Pracují v prachu, horku, a přece se na mě usmívají a mávají mi, když je míjím anebo mě pozvou na čaj do stanů z celt, v kterých bydlí celé jejich pracovní rodiny kousek od silnice. Večer vidím jak po práci, zatímco ženy chystají večeři, chlapi se umyjí a hrají ještě volejbal nebo nohejbal, než padne tma. Blázni.
A po horách přišli roviny, malé vesnice a když jsem na malé motorové lodí přejel řeku Irrawaddy, ocitl jsem se ve městě Bagan, města tisíce chrámů - asi nejznámějšího a nejvíce navštěvované ho místa v celém Myanmaru. Na relativně velké ploše se zde rozléhá ohromné množství budhistickych pagod a chrámů. Některé jsou maličké, některé jsou ohromné. A vzhledem k velikosti místa, se tu člověk může klidně na několik dní ztratit. Z mého pohledu to druhý den už začíná být trochu monotónní. Nejhezčí atmosféru má celé okolí při východu nebo západu slunce, a tak druhý den navečer už vyrážím dále na jih.
Ve stejné době akorát v celém Myanmaru začíná naprosté, ale úsměvné šílenství v podobě 5 denní oslavy Nového roku (neptejte se mě proč) a tzv. vodního festivalu. To byla opravdu veselá doba na cestování. Všude okolo silnice hraje extrémně hlasitá hudba z obřích reproduktorů, lidé v ulicích tančí a dost znatelně se také chlastá a neustále se všichni polévají a kropí vodou. A to převážně náhodní kolemjedoucí. A tak po těchto 5 dní naprosto každý den stojí děti, mladí teenageři anebo i dospělý a starší ročníky u silnice s kýbly vody, s vodními pistolemi, ale i s hadicemi a kropí projíždějící lidí na mopedu, motorkách, v pickupech, kde sedí místo autobusu na korbě, auta a samozřejmě speciálně toho turistu, který projíždí okolo na kole - mě! A tak po těchto 5 dní jsem neustále mokrý, až na kost. Nevadí mi to, je vesměs stejně nepříjemné horko, a i ostatní dny se třeba 2x denně někde s oblečením vykoupu, ale teď jsem mokrý neustále a vidět tu zákeřnou dětskou radost v očích, když stojí s kýblem vody u silnice a najednou vás spatří jak se blížíte, to je k nezaplacení. Samozřejmě občas to je lepší, občas, když dostanete vodou zásah do obličeje v takové rychlosti, že to spíš připomíná facku, je příjemné méně, ale stejně jich každý den schytávám spousty, tak to nemá smysl řešit. Občas jsem upřímně překvapen, když chvíli tuto akci sleduji, že se na motorce nikdo nerozmázne po silnici, když za jízdy dostane plný zásah vody z hadice plněné čerpadlem a celý se rozkymácí, ale asi jsou na to zvyklý. Vidím, že si lidé vozí dokumenty, telefony v nepromokavých obalech a taky to víc neřeší. Pro mě to mělo trochu stinnou stránku v tom, že díky neustále vlhkosti, horku a sezení na sedle mě navštívil "vlk", který se pak dlouho statečně držel a dával mi neustále znát, že tam dole je, když jsem se po ránu na sedlo posadil.
A pak festival skončil. Horko bylo i nadále a vlk taky. Dny byly vesměs dost podobné. Ráno za svítání vstávám, posnídám a vyrážím. Projíždím se po malých vesničkách, okolo bambusových nebo dřevěných domků, mezi poli, řekami a části se zastavujíc v budhistických chrámech. Ať už na odpočinek v nejhorším horku dne, pro vodu, občas na oběd a téměř každý den také na opláchnutí vrstvy soli z těla navečer a poté za tmy hledat vhodné místo, kam se schovat a přespat do rána. Lidé napříč celou zemí se usmívají, mávají, volají "mengláva" (hello) a mají upřímnou radost z toho, že vidí cizince. Často jsem pozván na oběd, na skleničku vody, nebo kávu. V podvečer vždy vidím mladé, jak hrají míčové hry anebo se chlastá. Zároveň se většina populace (ženy o trochu více) malují v obličeji jakýmsi krémem. To se prý jedná o tzv. Tanakhu, rozedřenou kůru stromů, která má prý blahodárné účinky na kůži a funguje jako opalovací krém. A já si říkal, kam se všichni barví a chystají na válečnou výpravu.
V závěru mé cesty Myanmarem, okolo města Hpa-An jsem pak navštívil několik klášterů, které byly vytvořené uvnitř skalních jeskyní, a to byl zážitek. Procházet se širokými jeskynními systémy, všude okolo vás malé i ohromné stalaktity a stalagmity. Ticho, jen zvuky létajících netopýrů a občasná socha Buddhy, paráda. U jedné takové jeskyně a kláštera jsem místním udělal i trochu show, kde před klášterem bylo koupaliště a lidé se koupali, a tak jsem se rád přidal. A s pocitem, jak se pořádně schladím z toho horka, z kraje betonu po nohách jsem zajel do bazénu. Jsem starý dobrovolný vodní-záchranář, takže bych nikdy neskočil po hlavě do vody, kterou neznám, ale jak jsem tam zajel po nohách, ihned jsem se odrazem ode dna zase velmi rychle objevil nad vodou, sápající se zpátky na beton. Za velmi, od srdce, upřímného smíchu místních. No nedivím se jim, musel jsem vypadat komicky. Já totiž stejně jako jiné dny, kdy jsem se smáčel, čekal, že voda bude buď mírně studená anebo vzhledem k okolnímu teplu tak akorát. Co jsem ale nečekal je, že zajedu do vody a budu mít pocit, že jsem se právě opařil. On to totiž byl bazén z termálního pramenu. Ale to já, přiblblý turista, který zrovna jel jen okolo nemohl tušit a místní schválně s napětím čekali na moji reakci. A dočkali se.
A tím moje zpráva o Myanmaru je vesměs vyčerpaná. Trvalo mi dlouho opět něco napsat a trvalo mi relativně dlouho tento článek dát nějak do kupy. Myanmar mě rozhodně nezklamal, teď už ale opět pokračují dál na východ. Snad to to nepříjemné horko vzdá dříve jak já.
