Thajsko + Kambodža
Protože už je to opět nehorázně dlouho, co jsem sepsal pár delších vět o tom, jak se mi daří, co jsem zažil i viděl a už jsem téměř na dohled od další země - Laosu, tak dnes obětuji cestování v příjemně svěžím ránu a místo toho vyrazím až v tom nepříjemném poledním horku a mezitím zkusím konečně sepsat pár vět o Thajsku a Kambodži dohromady, protože zcela upřímně, zase tolik se toho neudálo, abych to sepisoval zvlášť.
Thajskem a vlastně i Kambodžou mě neustále doprovází to nepříjemné letní horko. Skoro vám závidím, že máte v Česku příjemných tropických 30 °C. Bylo by to příjemné ochlazení. První část Thajska jsem měl teploty rozhodně vyšší (proto na fotkách ten větrák). Pak konečně přišly deště. Zapršelo, vlhkost vzrostla a já měl pocit, že sedím v horké parní lázni. Zároveň musím přiznat, že krajina přestane být pro Evropana po dvou až třech dnech zajímavá. Nejdříve se člověk kochá palmami s kokosy a banány na každém rohu, všudypřítomná zelená rýžová pole, a parádní stín pod ohromnými stromy s mangy. Ale jinak je Thajsko a Kambodža dost rovinatá a také dost monotónní. Pralesy téměř nikde už nejsou, téměř vše a každý rovný pas půdy, což je většina, je zemědělská půda. A tak zajímavé jsou spíš setkání s lidmi, rozdílná kultura, architektura a historie.
Jakmile jsem překročil hranici z Myanmaru do Thajska, ihned bylo poznat, že jsem vkročil do jiného světa. Thajsko je země z jihovýchodní Asie nejvíce rozvinutá. Najednou se všude přede mnou objevují široké ulice s několika pruhy asfaltových silnic. Okolo nejezdí jenom mopedy, ale spíše auta, a to ještě nejčastěji velké pickupy, které jsou tu velmi oblíbené. Obchody jako Makro, Tesco a 7-Eleven, všude spousta velmi levného jídla a občas Thajci, kteří jsou tak neuvěřitelně prostorově výrazní, že mají problém dojít z parkoviště do fast foodu. Mám pocit jako bych se najednou objevil v takové malé Americe. Thajci jsou milovníci jídla a dopřávají si velmi rádi maso na různé způsoby. Občas je jídlo tak pálivé, že se mi rolují ponožky v brašnách na kole několik metrů daleko. Výběr jídel v Thajsku je ale ohromný a spousta jídla není tak pálivá a chuťově je to téměř gastronomický orgasmus. Takže pokud člověk chce zažít Asijskou kuchyni, Thajsko u mě zatím vyhrává.
Kromě toho jsem měl možnost ukojit svoji hmyzí zvědavost a několikrát ochutnal různé smažené kobylky, larvy, červi nebo dokonce žáby. Z hlediska pohostinnosti je Thajsko zemí napůl mezi západním a východním světem. Na jednu stranu, nikdo na vás nereaguje a jste všem vlastně vcelku ukradení, což umí být příjemná změna, oproti Indii, kde vás nikdo nenechá chvíli být. Ale také stále země s typickou Asijskou pohostinností. Několikrát se mi stalo, že mě majitel restaurace, nebo stánku u silnice pozval na jídlo, odmítl peníze, a ještě mi poděkoval a řekl, až zase pojedu okolo, ať se zastavím. Další veselý zážitek byl, když jsem večer hledal místo kam bych mohl ulehnout. Zeptal jsem se vrátného u školy, zda by se dalo přespat na pozemku. V zásadě s tím neměl problém, ale řekl mi, ať ho následuji pár metrů, že má lepší variantu a vedl mě přes silnici, otevřel bránu nějakého pozemku a tam pergola se sprchou, záchodem a pitnou vodou (nikoliv dohromady). Souhlasil jsem a předpokládal, že to patří k pozemkům školy. Jaké bylo mé překvapení, ale ještě větší místní rodiny, když na mě ráno koukali s otevřenou pusou, když mi vysvětlili, že rozhodně nejsem na veřejném pozemku, ale na zahradě rodinného domku a že s tím vratným ze školy nemají nic společného. Rodina byla ale milá, ihned se otřepali, pozvali mě na kafe, pak na snídani a teoreticky i na oběd, pokud bych se rozhodl zůstat. Dostal jsem tolik jídla na cestu, že jsem nemusel dva dny nic kupovat. Poděkovali mi za návštěvu a poprosili, ať se zase stavím, až pojedu okolo. Oni děkovali mně! Za to že jsem u nich přespal a mohli mě pohostit. No nezlobil jsem se.
A tak přes den je to často monotónní přesun stejně tak monotónní krajinou a večery pak u náhodných rodin, kde přespávám, nebo v klášterech. Samozřejmě zajímavé zážitky byly. Například když mě jeden mnich zavedl do zcela ukryté svatyně uvnitř jeskynního systému. Běžně se tam žádný člověk mimo řád nepodívá, natož pak turista. Poté co projdeme maličkou nenapadnou brankou ve skalní stěně po výstupu na nedalekou horu, se mi otevírá úžasný jeskynní systém podobný zmenšené Macoše. Uvnitř jeskyně je ohromná díra směrem k obloze a jednotlivé jeskynní systémy sloužící jako místnosti o velikosti haly. Tam zůstává neustále jeden mnich, který tam o samotě medituje. Má tu tekoucí čistou vodu, postel pod převisem, která k velikosti místa působí jak krabička od sirek a jednotlivé svatyně. Už jsem viděl několik jeskyní, a dokonce v Myanmaru klášter v jeskyni, ale z tohoto mám bradu pomalu až na zem. Také jsem navštívil jeden národní park, kde jsem velkou náhodou měl možnost sledovat divokého slona, jak se krmí na okolních stromech. V Bangkoku jsem pak navštívil Českou ambasádu, byl příjemně přivítán, a kromě několika hodinového rozhovoru, popíjel kafe a ládoval se Lázeňskými oplatky. A jednou jsem měl také možnost vyfasoval kýbl a společně s mnichy naboso obejít vesnici pro milodary jídla na snídani a oběd.
A pak přišla Kambodža. Na hranicích jsem odmítl zaplatit úplatky, a tak mě i přes vražedné pohledy nakonec do země vpustili jen po zaplacení $30 za vízum. I když původně chtěli $40 a postupně snižovali. A tak oproti Thajsku ubylo asfaltových cest, a naopak přibyl zájem místních o cizince. Neustále na mě celý den dětí pokřikují "Hello" až do zbláznění. I dospělý mě zdraví s takovým zaujetím, že mám pocit, že musím být přítel kterého několik let neviděli. Když ale zastavím, ihned ztratí zájem si povídat, tedy kromě ožralů. Těch je tu jak hub po dešti. V Kambodži se neuvěřitelně moc chlastá. Neustále tu vidím chlapy, jak piji pálenku nebo pivo jedno za druhým, volají na mě a chtějí si povídat a většinou se o pivo i rozdělit. Bohužel pak tyto rozhovory zase nezajímají mě. Protože jakmile odpovím, buď mě objímají, nebo padne stejná otázka zase znovu dokola, a tak se to opakuje, dokud mi nedojde trpělivost, nebo nedopiji načaté pivo, což bývá velmi rychle.
Kambodža také umí být ale velmi náročná, a to právě díky dešťům. Pokud jsem se ve své nevědomosti občas rozhodl opustit zázemí hlavní asfaltové silnice a vyrazil po prašných cestách venkovem, stačilo, aby přišla jedna z občasných rychlých bouřek, která téměř každý den někdy přijde a moje cesta se změnila v peklo. Co ještě před chvílí byla prašná cesta, je společně s vodou hlína vhodná na výrobu keramiky. Cesta se během chvilky stane nepříjemně kluzká jak led a zároveň šíleně lepivá, takže bych si mohl uplácat po cestě hrníček nebo druhého Bedřicha, jak je kolo obalené. Několikrát se mi stalo, že jsem prostě uprostřed cesty zastavil a nemohl pokračovat. Kola se mi obalily tak silnou vrstvou lepivé hlíny, že se přestala otáčet. A tlačit naložené kolo se zablokovanými koly také nebyla možnost, protože mi nohy v hlíně tak klouzaly, že jsem měl problém vůbec rovně stát. A tak mi nezbylo než odmontovat blatníky a krokem se posouvat vpřed třeba celý den. Takových nadávek, co jsem tam mezi stromy vypustil. A místní se vám ještě smějí a křičí na vás to svoje: "Hello!!!" Chudák Bedřich tady dostává pořádně zabrat tou nekonečnou vlhkosti a občasným bahnem.
A tak jsem během své cesty navštívil Angkor Wat, největší Kambodžskou památku, která je dokonce vyobrazena na státní vlajce. Komplex chrámů z 9. - 15. století, který byl centrem tehdejší Khmerské říše. Ve své době tu prý bylo tzv. mega město, kde údajně žilo 0,1 % tehdejší světové populace. Místo je to drahé na návštěvu, ale určitě stálo za to ho jednou navštívit. Strávil jsem letmým prozkoumáváním celý den. Přestože turistů je tam ohromné množství (přes 1 mil. návštěvníků za 5 měsíců), komplex je tak velký, že jich tolik nepotkávám, pokud nejsem vyloženě u toho nejznámějšího chrámu. Proto mě příjemně překvapilo, když najednou slyším uprostřed jednoho zborceného chrámu ženský hlas: "No já bych tu bez tebe uvnitř byla naprosto ztracená. Kdybys mě 2x otočil tak nevím, kam jít!!" A mužskou něžnou odpověď: "Ale beruško" :) Chvíli stojím bokem, ač to může být neslušné, poslouchám a usmívám se. Jako bych se najednou vrátil domů. Slyšet češtinu je paráda a jenom člověk, který je dlouho z domova a často ji neslyší, ji takto potom ocení. A jak příjemné je zjištění, že jsem se tu potkal z Brňáky.
Další velmi příjemný zážitek s krajany jsem pak měl v hlavním městě Phnompenh, kde jsem byl pozván, ať se stavím na pokec do jedné restaurace a k mému překvapení se nás tam sešlo okolo 14 Čechů. Opět ten typický český humor, hovorová čeština a banda velmi příjemných lidí. Já tam seděl a smál se jak měsíček na hnoji.
A tak kromě cestovatelských poznání a konečně zase trochu češtiny si tu " užívám" nebývalý zájem díky mému vzhledu. Kromě od slunce vypálených pantoflí na nohách jsem se se svým velkým nosem, který trčí kus přede mnou, zde stal zajímavým artiklem. Nosy místních jsou vždy malé a spíše široké - takové nosánky. A můj nos, který není široký, ale naopak trčí vpřed, nemůže být už více jiný. Každou chvíli mě někdo chválí, jaký jsem fešák a ukazují na nos anebo mě za něj rovnou tahají a lišácky se uchechtávají. Než si ale budete myslet, jak si tady užívám, bohužel jak je u mě už zvykem, jsou to nejčastěji muži, nebo ženy nad 50 let. To jsou totiž dvě skupiny, které nějakým způsobem umím svým charizma vždy okouzlit. Nechápu to, ale je to tak. Bohužel. A tak mě občas zkouší sbalit nějaký mnich nebo mladý klučina, o kterém jsem si během povídání dlouhou chvíli myslel, že je to vcelku pěkná slečna. Anebo "cosi" co má sice rysy ženy okolo 50 let, ale vousy a chlupaté ruce tak, že má chlupy i na prstech a neustále na mě mrká, posílá mi vzduchem pusy a pak mezi dveřmi v temném rohu posunky naznačuje, ať přijdu za ní / ním, no prostě za - tím. No klasika, ale jsem nad věcí a směji se tomu. Třeba až mě samotnému bude kolem 50, budu za ty 50leté kočky rád. Za předpokladu, že mě tou dobou už nebudou balit 70leté.
A tím to dnes ukončím. Už je téměř poledne, horko, jak jsem předpokládal, potím se jak prase a je načase vyrazit na poslední kilometry vstříc hranici s Laosem a podívat se, co leží dál za ní.
