Bangladéš
Před už mnoha lety mi jeden kamarád při mé zmínce o tom, že bych jednou rád na kole vyrazil napříč Asií a navštívil Indii a Bangladéš, řekl z vlastní zkušenosti, že jsem blázen. On sám pracovně obě země navštívil a pověděl mi, jaká umí být Indie pro Evropana naprostá džungle a Bangladéš? To je prý naprostá lidská džungle i pro samotné Indy. Taková Indie na druhou. V té době jsem se akorát usmíval. Co jsem také mohl více udělat. Rozhodně mě jeho slova neodradila a říkal jsem si, zda se tam skutečně jednou podívám. Teď vám tady předkládám další článek - zkrácenou verzi svých nedávných zážitků, takže je jasné že jsem Bangladéš již na vlastní kůži okusil.
Bangladéš byl po oddělení od Indie znám jako Východní Pákistán, než v 70. letech došlo k jeho osamostatnění a vznikl tak samostatný stát. Bangladéš v současnosti nepatří mezi příliš rozvinuté a bohaté země, to je asi všem jasné. Země žije převážně na zemědělské produkci, kde pěstování rýže, banánů a čaje je alfa - omega. Hustota zalidnění situaci v Bangladéši také příliš nepomáhá, protože se svými více jak 160 milióny obyvatel a relativně malé velikosti plochy, se řadí mezi nejlidnatější a nejhustěji zalidněné státy světa. Ale stojí tato země za návštěvu? Bez rozmýšlení určitě ano!
Když jsem konečně dorazil k hranicím, můj čas pro Bangladéš byl značně omezený. Vízum, které jsem v Kolkatě získal bylo na 30 dní, ale strávením extra času v tomto městě a 10 dní meditaci ve Vipassana centru, byl můj pobyt zkrácen již na pouze možných 18 dní. Snad to bude stačit říkal jsem si. I přestože jsem se rozhodl vyhnout hlavnímu přechodu a spíše využít menší mezinárodní přechod mezi těmito dvěma zeměmi, nikdy jsem zatím neviděl tak rušnou hranici mezi 2 státy. Dav lidí se táhne desítky až stovky metrů, ale jako běloch a cizinec jsem byl vyzván, ať jdu okamžitě dopředu a nečekám v řadě s místními. Na Indické straně proběhlo vše v pořádku a přešel jsem na celnici Bangladéše. Tam byli mojí přítomností značně překvapeni. Cyklistu tu každý den rozhodně nemají. A tak začal můj pas putovat mezi jednotlivými úředníky, z ruky do ruky všech úředníků a policistů. Poprosili mě ať se posadím, a že se bohužel budou muset ptát na osobní otázky a začali také volat telefonem svým nadřízeným. Začal jsem byl poněkud nervózní, zda je nějaký problém. Ihned se ukázala jejich tak typická pohostinnost, kterou jsem poté zažíval téměř v každém okamžiku. Celníci mi přinesli horký čaj ať netrpím čekáním a tím jsem se začal potit ještě mnohem více a začali pokládat otázky. Řešení vstupu do země bylo pro lidi ve frontě přerušeno a všichni úředníci se sešli u mě. "Jsi ženatý?", "Jak dlouho už cestuješ?", " Co si o tom myslí tvoje rodina?", "Máš přítelkyni?". Musel jsem se začít smát. Dotazy byly evidentně pouze ze zvědavosti, a nikoliv ohledně mé touhy vstoupit do jejich země. Po zodpovězení otázek, dostávám razítko, společně se se mnou vyfotí, žádná kontrola zavazadel a s úsměvem mě vítají v zemi, a když sedám na kolo a mířím kolem závory, policisté a dav místních, který se kolem mě vytvořil mi mávají, dokud nezmizím v zatáčce. A poté klasické kolečko po vstupu do země - výměna peněz, nákup jídla, dotazy na slovíčka, jak se, co řekne v místním jazyce Bengali. Kdykoliv zastavím, okamžitě se kolem mě vytvoří dav 30, možná 50 lidí, kteří se usmívají a zvědavě si mě prohlíží. Lidé v Bangladéši jsou extrémně zvědavý, ale na druhou stranu jsou to jedni z nejvíce pohostinných a vřelých lidí na které jsem narazil. V dalších 14 dnech se ale žádný čaj, žádný dotaz na cestu, nebo krátká zastávka na jídlo neobejde bez toho, abych nebyl obklopen davem a pokud někdo uměl trochu anglicky, nepršely mraky dotazů.
První noc v Bangladéši pak trávím ve společnosti místních a na posteli, když u mě zastaví pan na skútru, s dotazem, zda něco potřebuji? Už je tma, právě jsem přijel do prvního města a uvažuji kde budu spát. Jakmile se zmíním, věci se dají do pohybu. Pan mi oznámí, že je od cizinecké policie, a místo abych byl eskortován někam do hotelu, kam stejně nechci, ihned mi zařídí možnost přespání u svých známých. A pak se mi ještě celý večer věnují, ukazují mi na skútru okolí města a co chvíli musíme někde zastavit, abych ochutnal ono jídlo anebo zase něco dalšího. Během několika prvních dní mám pocit, že tak jak se ze mě neplánovaně na dva měsíce stal v Indii vegetarián, teď v Bangladéši se snaží tento nedostatek během chvíle za mne dohnat. K snídani dostávám maso s rýží, k obědu maso s rýží a k večeři maso s rýží. Jednou je to výborná ryba, pak kuřecí a poté hovězí. Začínám si říkat, jak by bylo fajn si dát jen trochu zeleniny (samozřejmě s rýží, která se tu jí pořád).
Lidé jsou v Bangladéši extrémně pohostinní a mají upřímnou radost z návštěvy turisty. Přece jenom to ještě není úplně proslulá destinace. A tak jsem denně zván na jídlo a vlastně za celou dobu, kterou v této zemi strávím, ani jednou stan nestavím. Na tom má hlavně zásluhu cyklistická komunita Bangladéše, která je opravdu rozmanitá a převážně Sajnan, kterému tímto ještě jednou děkuji. Na rozdíl od předchozích zemí, v Bangladéši je velká spousta cyklistů, kteří nepoužívají kolo jenom jako dopravu z bodu A do bodu B, ale proto, že je cyklistika prostě baví. A tak jakmile se tato komunita dozvěděla o mé návštěvě, mám na každý den zařízené ubytování, a každý den mě nějaký cyklista část cesty nebo celý den doprovází. Někteří dokonce i vícero dní.
A tak společně se svým doprovodem první dny mířím do Dháky, hlavního města. Cesta je parádní. Bangladéš mi tak trochu připomíná Holandsko. Ať už člověk stojí kdekoliv na jakémkoliv místě, vždy vidí někde v okolí vodu, ať už řeku, potok, vodní nádrž, nebo zavlažovací kanály, nenajde se místo, kde by voda nebyla na dohled. S tím ale pak také přichází neskutečně mnoho komárů. Zároveň je to země téměř zcela plochá a jak jsem se už zmínil, plná cyklistů. Jinak je to samozřejmě v porovnání s Holandském země mnohem rušnější, hlasitější a bohužel také špinavější. Jízda je to ale parádní. Projíždíme po malých silničkách mezi rýžovými poli, mezi nekonečnými alejemi palem s banány nebo kokosy podél silnice a lidmi pracujícími na polích, odkud mi neustále někdo mává. Provoz je na těchto silničkách malý a opravdu je na co koukat. Hlavu si mínim ukroutit. Do toho vzhledem k množství řek a vodních toků, občas také nasedáme na loď, abychom přejeli na druhou stranu břehu. Jednou je to maličká pramice a jedeme balancující s koly ve stoje sotva minutu, jindy zase na trajektu napříč Gangou - Padmou více jak hodinu. A tak po několika dnech přijíždíme do Dháky. Tam se o nás stará jeden z nejznámějších a nejvíce aktivních členů cyklo komunity Sajnan. Mladý klučina, který už sám něco na kole nacestoval, vřelý a usměvavý týpek, který dokonce vlastní cyklo obchod a servis, takže se konečně Bedřichovi - mému kolu, dostává po více jak 14 tisících kilometrech zasloužené péče. Společně se pak během několika dní odpočinku vydáváme na průzkum města. Město je to opravdu velké, hustota provozu značná a dopravní situace až téměř katastrofální, ale k mému samotnému překvapení, si jízdu na kole městem vcelku užívám. Když se nám nechce na kole, jdeme pěšky anebo se svezeme cyklo-riksou, které jsou tu po tisících a velice oblíbené. Některé mají už elektrický pohon, ale většina je stále klasickým kolem, a tak aspoň chvíli za mě šlape někdo jiný.
Po několika dnech strávených se Sajnanen a jeho rodinou pak pokračuji dále na severovýchod směr město Sylhet. Nejdříve po dálnici, která rozhodně hustotou provozu zábava není a poté napříč malými silničkami mezi čajovými plantážemi, které jsou naopak naprosto klidné a parádní místo na putování na kole. Všude po okolních kopcích rostou zastřižené keře čajových lístků, nad nimi se po ránu drží mlhový opar a lidé mezi nimi prochází s pytli a sbírají ty již dostatečně velké. A tím se již blížím k závěru své cesty napříč Bangladéši a zpět do Indie, než budu pokračovat dále na východ. Bangladéš byl parádní zážitek a upřímně se divím, že spousta zahraničních turistů tuto zemi na cestě Asií vynechá. Jasně, není vše růžové. Na silnicích je neustále rušno a občas i nebezpečno. Protože řidiči autobusů jsou opravdu maniaci a jako cyklista se jim prostě musíte klidit z cesty. Autobusy totiž v Bangladéši nic moc neřeší, prostě jedou rychle, lidé sedí namačkáni uvnitř, ale i na střeše a celý autobus vypadá, že se brzy rozpadne na součástky. Všechny autobusy jsou naprosto odřené na plech. To je proto, že jejich zisk je z toho kolik lidí vezou, a tak se autobusy na zastávkách bez problémů vzájemně vytlačují a strkají. To se opravdu jen tak nevidí. Jasně, kromě autobusů se na hlavních silnicích člověk topí v černém kouři. Za auty, nákladními vozy i autobusy se po přidání plynu vždy vznese až těžko uvěřitelný černý oblak zplodin, že jízda v rouše byla občas naprostá nutnost. Jasně všude je spousta lidí a na soukromí můžete v Bangladéši téměř zapomenout. Ale i přesto všechno, je to země krásná, jak jsem se již zmínil plná vřelých a usměvavých tváří, kteří optimisticky věří v lepší budoucnost a až s extrémní pohostinností a radosti z návštěvy cizince. Je to země plná cyklistů a jídla. Na závěr zde popíši zážitek který krásně vystihuje pohostinnost a vřelou povahu Bengali národa.
Jakmile jsem dorazil na hranici zpět do Indie, byla už tma. Hlavní úředník mi u celnice oznámil, že hraniční přechod je už dvě hodiny uzavřený, a proto musím přijít až zítra. Kouká na mě s úsměvem a také povídá, že mě tu čekali už před dvěma dny. Koukám překvapeně. Povídá, že se o mě napříč Bangladéši přes sociální média povídá, a tak věděli, že sem směřuji a moji cestu všichni přes příspěvky místních a selfie fotky, které jsou v Bangladéši naprostá droga, celou dobu sledují. Já se ale 2 dny zdržel v Sylhetu a to samozřejmě už nevěděli, a tak proto. Ptám se tedy, kde bych mohl přespat a postavit si stan? Úředník mě posílá zpět do poslední vsi, snad tam něco najdu. Bohužel se mi ale za tmy a spousty lidí okolo nedaří nic najít a policisté ve vsi mě posílají zpět na hraniční přechod, že mohu určitě přespat tam. Když se tam vrátím, ten stejný úředník - policista se usmívá a vítá mě. Zve mě dovnitř a objednává mi čaj, sedáme si a povídáme si. Ukazuje mi fotky rodiny, a povídá o svém životě. Zjišťuji, že máme spoustu podobného a věkové jsme si také blízko. Pak mi objednává večeři, když zjišťuje dotazem, že jsem ještě nevečeřel. A poté co se zmíním, že mě pár dní trápí zažívací problémy, tak i vyráží do nedaleké lékárny koupit mi místní medicínu. Poté se u nich na stanici osprchuji a po večeři a dalším čaji mi oznamuje, že bohužel jim pravidla nedovolují, abych mohl na hraničním přechodu přespat. Nakonec mi ale sami, bez mé intervence uvolňují postel v plechové ubikaci doslova dva metry od závory ven z Bangladéše. Kolo bude schované v kanceláři, kde jsme doteď seděli a kam musím ráno stejně přijít pro vyřízení dokumentů a razítko do pasu. Pak tedy ulehám, než přichází další pohraniční policisté a zvou mě opět na další čaj, vytahují hudební nástroje, hrají a zpívají. Já se musím opravdu smát. Dokážete si asi přestavit, jak jednoduché bylo ráno vyřídit dokumenty na opuštění země, když se na mě všichni usmívají, zvou mě ještě na snídani mezitím co mi vrazí razítko do pasu, aniž by cokoliv kontrolovali. Na tuto pohostinnou a usměvavou zemi budu rád vzpomínat a mé díky patří všem Bengali lidem.
