Kyrgyzstán

kg
23. října 2018

Půl roku na cestě a téměř 9000 km. Poslední měsíc bez přestání v horách, v zimě a většinou po kamenité cestě. Říkal jsem si, že už by to chtělo nějaký delší odpočinek, ale tak dlouhý odpočinek jaký se mi teď dostává v Biškeku, úplně nutný není. Tak to ale občas je, když do toho zasáhnou povinnosti s vízy. I zima už mě tu dohnala a Biškek chvílemi vypadá opravdu krásně se sněhem připomínající vánoční atmosféru. Ale abych nepřeskakoval, tak tedy od začátku.


Na hranicích Tádžikistánu a Kyrgyzstánu už v půlce září panovaly náročné podmínky - sníh a mráz, a tak jsem byl rád, když jsem se dostal do města Osh, které je téměř o 3000 výškových metrů níže a byl opět v letních teplotách. V Oshi, které je druhé největší Kyrgyzské město, jsem se rozhodl po úspěšném putování napříč Pamírem konečně pořádně odpočinout. Přece jenom hor, věčného boje s pískem a kamením, které tvořilo cestu, jsem měl dost. V Oshi jsem nakonec, ale strávil pouze tři dny a opět vyrazil na cestu. Za ty 3 dny jsem si stihl trochu prohlédnout město, sepsat minulý článek na web, doplnit zásoby a trochu si i tedy odpočinout. Také jsem si z Oshe odnesl jeden zajímavý zážitek, který definitivně okoření moje veselé příhody o putování, ale myslím si, že není úplně vhodné to tu veřejně troubit do světa. Omlouvám se tedy, že jenom naznačuji a více to nebudu rozvádět, ale řekněme, že jsem si opět potvrdil svoje poznání, že každý člověk, ať už je moudrý, nebo ne, ať už je společensky vysoce uznávaný nebo ne, tak má svého kostlivce ve skříni. A tento jeden kostlivec mě upřímně pobavil. Třeba o tom budu jednou vyprávět u piva.

Každopádně poté co jsem opustil Osh, jsem směřoval dále na sever do města Jalal-Abad, odkud jsem chtěl klidným tempem pokračovat dále po hlavni silnici na Biškek - hlavní město Kyrgyzstánu. Musím přiznat, že se tou dobou v mé hlavě odehrával zvláštní myšlenkový pochod. Poprvé za tu dobu co jsem na cestě, jsem nevěděl, kam přesně směřuji. Nebylo to proto, že bych nevědě snad kam chci, nebo jestli chci, tohle mám v hlavě srovnané, ale spíš jak se tam dostat. Rozhodl jsem se totiž, že nejlepším místem kam vyrazit na zimu bude Indie, teď šlo jenom o to jak se do ní dostat. V zásadě mám dvě možnosti - buď letecky z Kyrgyzstánu, nebo Kazachstánu, anebo po zemi přes hraniční přechody. Po zemi jsou ale potřeba další víza, které v tu chvíli nemám. Pokud se mi podaří získat všechny víza, jedu na kole, ale podaří se mi to? A tak mám se vydat na sever a letadlo, nebo na jih a po zemi? Tahle otázka mi v hlavě rezonovala téměř pořád. Tím, že jsem měl spousty času, začal uvažovat i o třetí možnosti. Co se vydat na začátku zimy do Mongolska a poté letecky do Indie? Teploty ale v nadcházejících měsících mohou v Mongolsku atakovat klidně i -35 °C a tak by to byl už opravdu extrém, bylo by nutné pořídit kvalitnější oblečení a vůbec - pořádně si to promyslet. A protože žádost o víza byla podána, nezbývalo mi než čekat a měl jsem čas. Čas projet si Kyrgyzstán a podle toho jak to dopadne plánovat další trasu. Upřímně jsem ale doufal, že na Mongolsko nedojde, protože jak většinou začnu o něčem uvažovat, už se té myšlenky těžko pouštím.
Ve městě Jalal-Abad jsem se opět ocitl na křižovatce. Pokračovat dále po hlavní silnici, největší tepně v Kyrgyzstánu, nebo zvolit menší cestu napříč horskými průsmyky, určitě opět bez asfaltu a podle místních už zasypanou sněhem? Provoz na hlavní silnici začínal být dost nepříjemný a nebezpečný. I přestože jsou Kyrgyzstánci velice vřelý a pohostinní lidé, na silnici se nejlépe úplně nechovají a alkohol za volantem je tu bohužel také úplně běžná věc. Nestalo se mi tu jednou, abych nebyl svědkem, jak řidič nemůže přes vysoké promile v krvi z auta vystoupit, nebo naopak nastoupit. To pak vždy raději chvíli počkám, aby ten dotyčný měl na cestě náskok než se opět rozjezdu. A tak jsem se rozhodl, že pokud mám s něčím bojovat, ať je to raději terén a počasí, což mohu vyhrát, než naložený náklaďák, který řídí někdo, kdo trochu popil, protože to bych určitě nevyhrál.


A tak jsem ve městě Jalal-Abad nakoupil zásoby a vydal se opět do hor. Do hor, o kterých mi místní lidé říkali, že už jsou pod půlmetrovým sněhem a že tam na kole neprojedu, ať se raději vrátím domů. Jako většinou to nebylo tak hrozné, jak mě strašili. Po cestě jsem měl možnost neplánovaně se zúčastnit pohřební hostiny na oslavu zemřelého. To se postupně schází všichni příbuzní a lidé z vesnice ke konkrétnímu domu, tam se servíruje ohromné množství jídla a pití a vzpomíná se na nebožtíka. Také jsem si vyzkoušel připravit svůj první Kyrgyzský chléb v životě (tzv. lipjošku). Nejdříve jsem pomáhal připravit těsto, a poté narovnal chleby do hliněné pece, kde se chleby postupně jeden vedle druhého lepí na stěnu pece. Musím uznat, že to byla vcelku zábava, ale obdivuji azbestové ruce pekaře, protože žár z pece mi pálil chlupy i při používání naběradla chlebů, kdežto pekař si do pece v pohodě sáhnul rukou. Já bych vyndal už jen smradlavý pařát. Každopádně vlastně připravený chleba chutná úplně jinak než ten koupený.


V horách jsem pak opět potkával spousty honáků dobytka, jak svádí ovce a krávy zpět do údolí, než přijde zima. Pomáhal jsem zvednout a naložit živého, ale zraněného býka do kufru Lady Niva, což jsem nevěřil, že bude vůbec možné, ale místní mě jako vždy vyvedli z omylu. Také jsem jedno odpoledne pracoval na sběru brambor. To se stalo, když mě u silnice oslovil místní mladý klučina a místo pokřikování obvyklého: "Hello!!", se mě prostě zeptal, jestli jim nepomohou sbírat brambory na poli? No, proč ne? Místní byly hodně překvapení vidět najednou mezi nimi pracovat úplně cizího člověka a ještě turistu z Evropy, ale říkal jsem si, že jsou ke mně lidé v Kyrgyzstánu velice milý a pohostinní, ve stanu spím vždy jen v horách, když to jinak nejde, jinak mě zvou k sobě domů a ještě z toho mají radost, tak proč bych se nemohl trochou práce odvděčit? Za odměnu jsem u této rodiny pak i přespal a druhý den se projel na koni. No nebo spíš prošel, abych byl přesnější. Jsem spíše zvyklý sedět na kole, nebo na motorce, ale ovládat něco s vlastním rozumem? To už mi tolik nejde. Naproti tomu v Kyrgyzstáně se lidé snad rodí s koňským sedlem mezi nohama. Už malé děti umí jezdit na koni a koně tu má snad každý.


A tak jsem dalších téměř 14 dní opět jezdil venkovskou krajinou, vystoupal několikrát do nadmořské výšky nad 3000 m a pohyboval se po všem, co ani zdaleka nepřipomínalo silnici. Nechci, abych tu vypadal jako nějaký sebemrskač, ale když jsem náhodou narazil na pěknou rovnou silnici s asfaltem, rozhodl jsem se opět odbočit na kamenitou cestu a do dalšího stoupání - tentokrát navštívit jezero Song Kol, které leží v nadmořské výšce 3000 m a je obklopeno horami. V létě je toto místo oblíbená destinace plná turistů, teď jsem tam byl já a dva turisti na koních. U jezera jsem se seznámil s rybářskou rodinou a tak měl možnost ochutnat místní úlovky. Navštívil jsem zde několik jurt, které ještě před zimou majitele nesklidili a nepřesunuli se společně do údolí. Místo to bylo opravdu impozantní, to ticho, otevřená krajina obklopená zasněženými horami a téměř nikdo nikde. Jen já a moje kolo uprostřed pustiny u jezera. Odtud jsem už pak směřoval přes návštěvu jezera Issyk-Kul, největšího jezera Kyrgyzstánu, směrem na Biškek, kde už si více jak 14 dní dávám až příliš dlouhý odpočinek. Mezitím mě doběhla ona Vánoční atmosféra a sníh, a to mě nejpravděpodobněji čeká opět cesta do hor, kde bude chladněji a více sněhu, než se opět podívám za teplem.


A tak abych nějak krátce shrnul svůj dosavadní pobyt v Kyrgyzstánu. Kyrgyzstán je země plná usměvavých a velice pohostinných lidi, pastvin, koní, ovcí a hor. Kyrgyzstánci jsou jako národ původem kočovníci, kteří prý před mnoha staletími přišli z Ruska a pomalým posunem přes 500 let napříč Mongolskou Říší získali mongoloidní vzhled. Jejich kočovná povaha se v nich ale stále udržela. Je to země horských jurt, vždyť i znak na státní vlajce vyjadřuje středové okno v jurtě. Na druhou stranu i přes Islám, muži tu mají často až příliš velice blízko k alkoholu. A většinu práce tu dle mého názoru proto mají na starosti ženy. Nezřídka potkávám symboly srpu a kladiva, názvy jako Leninovo údolí, nebo dokonce velkou sochu Lenina přímo v Biškeku, připomínající minulé doby. Pravdou je, že Kyrgyzstánci na tuto dobu většinou vzpomínají s nostalgií, protože v té době tu pro ně žádné hranice mezi okolními státy nebyly. Také to, že je mi 32 let a cestuji jako svobodný a bezdětný je pro místní občas dost překvapivé. V Kyrgyzstánu a hlavně na vesnici je totiž normální že každá žena ve věku 22 - 23 let už má většinou 2 až 3 děti a mužům není o moc více. A tak musím občas vysvětlovat, že opravdu nemám tam "dole" funkční problém. :) Na druhou stranu holky - cestovatelky to mají s vysvětlováním ještě mnohem horší.


A tak to by bylo v pár větách popis země, v které se právě ještě nacházím - Kyrgyzstán. V každém článku vždy popisuji, jak na mě daná země zapůsobila a co jsem vypozoroval. Tentokrát tu ale napíši ještě pár vět, jak je to obráceně. Jak vlastně vidí cizinci naší zemi Česko? Již téměř od Turecka se opakují pořád dokola ty stejné věci, které lidé vyjmenovávají, když jim povím, odkud jsem. Je to české pivo, jména známých sportovců, od fotbalu, přes hokej až po český biatlon. Že jsme země cyklistů a obecně sportovně nadaných lidí s láskou k pohybu. Spousta mužů, ale také zmíní, že si pod Českem vybaví porno průmysl a krásu, ale i lehkost našich žen. Berte to prosím jen jako výčet věcí co mi lidé nejčastěji říkají, nebo si myslí o Česku. Zda je to pravda či ne, už je irelevantní, to nechám na posouzení každého dle vlastního názoru.


A na závěr ještě poslední pozorování. Asi nikdy jsem obecně neměl tak krásné výhledy ze záchodu, tak jako v této zemi. Téměř nikde tu nenajdete záchod v domácnosti. Většinou je vždy někde dál od domu postavená kadibudka, která je otevřená do krajiny s nádherným výhledem na hory. Bohužel často se stává, že stojí také třeba uprostřed horské vsi u jediné silnice napříč vesnicí. A tak bych shrnul jako výhodu těchto budek, krásné výhledy do okolí a do vesniček. Jako nevýhodu, že pak také celá vesnička také vidí a kouká na vás. Ale to bych se jako cestovatel zabýval už nepříliš důležitými detaily.


Příště se už snad ozvu někde z teplejších končin. Pěkný den všem.

K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit