Tádžikistán
Ahoj všem. Už je to opět více jak měsíc, projel jsem další zemí na své cestě, a tak je pro mě čas se trochu zastavit, odpočinout si a mezitím napsat pár vět o událostech, co se během té doby udály. Za těch více jak 30 dní jsem najel přes dalších 1000 km. Z venkovních teplot přes 40 °C a modré oblohy jsem se ocitl také v teplotách atakujících -8 °C a zasypán sněhem. Projel jsem se po druhé nejvýše položené "dálnici" na světě (i když s dálnicí to nemá nic společného) a tak jsem se s kolem podíval několikrát do nadmořské výšky nad 4000 metrů a jezdil podél Afgánské hranice tak blízko, že jsem si mával s Afgánskými dětmi přes řeku tvořící hranici. Bylo to náročné, krásné a splnil jsem si první vytyčený cíl, kam jsem chtěl z domu dorazit. I když v mém případě je spíš cesta cílem.
Poté, co jsem se dal konečně zdravotně dohromady a dobře si odpočinul v hlavním městě Tádžikistánu - Dušanbe, tak jsem společně se svojí novou kamarádkou vyrazil po silnici M41 směr Pamír Highway. Slovo kamarádka tentokrát není v žádném přeneseném slova smyslu, ale s holčinou - Christinou ze Švýcarska, která také vyrazila na kole napříč Asií a měli jsme stejný směr, alespoň na část cesty. A tak v dobré náladě, se spoustou odpočinků a povídání a také mnohem kvalitnějším vařením napříč dnem, díky ženskému elementu, jsme se s prvními horami poprali spolu. Z Dušanbe na začátek Pamíru vedou dvě cesty. Severní - kratší, ale náročnější cesta s výstupem do nadmořských výšek přes 3000 metrů a horší kvalitou cesty, nebo jižní, která je delší, ale jednodušší. Oba dva jsme se rozhodli, že se nám už chce zažít výhledů, takže severní cesta byla oboustrannou volbou. Na silnici jsme pak potkali další dva rakouské cyklisty, a tak jsme se najednou pohybovali ve čtyřčlenné skupině. Bylo to pro mě něco nového, bylo víc srandy - to určitě, ale zase za cenu menší svobody.
A tak jsme společně cestovali několik dní napříč Tádžikistánem, kde silnice kopíruje přesně Afgánskou hranici podél řeky. Cesta je zde, i přestože je to hlavní silnice do Pamíru, v katastrofálním stavu, ale výhledy jsou tu nádherné a tak i náročný posun v délce maximálně 40 km za den za to stál. Na této cestě mě čekalo velké překvapení, když mě najednou oslovila skupinka cyklistů se slovy: "Nazdar, a co ty tady?" Abych zjistil, že jsem potkal skupinu více jak 20 českých cyklistů z jedné české outdoorové cestovky. A tak se na chvíli ze mě stal střed pozornosti - zarostlá modelka na focení. Za odměnu mě pak vybavili čokoládou a spoustou tyčinek, které mě pak provázely zbytek cesty, takže jim tímto děkuji. Po této cestě jsme dorazili až do města Khorog. Je to hlavní město pamírské oblasti, a také místo, kde je potřeba se rozhodnout, jakou další cestu si zvolit. Zda se vydat dál po M41 - jednodušší a kratší cestě s menším převýšením a lepší silnici, nebo odbočit do Wachan údolí na delší a mnohem horší cestu a s vyšším převýšením, která dál kopíruje Afgánskou hranici, ale slibuje odlehlejší oblasti se zajímavými výhledy. Může vám být asi jasné, jakou cestu jsem si zvolil, ale zvolil si ji i zbytek skupiny. Khorog bylo tedy poslední místo, kde se daly nakoupit zásoby potravin mimo polévky, chleba i cukru, který je všude a také si pořádně odpočinout, než se vyrazí zdolávat tentokrát už opravdové hory.
Zde se ale naše cesty se zbytkem skupiny rozdělily. Většina cyklistů se před Wachan údolím shlukuje, kvůli vzájemné pomoci a podpoře, já se opět osamostatnil. A mělo to několik důvodů. Zaprvé, ostatní tři měli trochu jiný styl jízdy a odpočinku než já a pohybovali se obecně po kratších úsecích a také vzhledem k tomu, že všichni tři mluvili německy, na angličtinu se zapomínalo čím dál častěji a já se cítil trochu bokem, za druhé chtěl jsem zase být svým pánem v rychlosti přesunu a odpočinku. A posledním důvodem bylo, že jsem se seznámil v Dušanbe s rodinou, která tu nedaleko žila ve vesnici, a pozvali mě k sobě, zatímco ostatní se přesunuli do hostelu. A tak jsem tři dny odpočíval v malé vesnici na úpatí Wachan údolí. Zde jsem měl nejenom možnost ochutnat místní jídlo, typické pro toto údolí, poznat blíž místní zvyky, ale i chvilku žít v pamírském domě, který se výrazně liší od jiných domů v Tádžikistánu.
Pokusím se to blíže vysvětlit. Pamírský dům je spíše čtvercového půdorysu s malou předsíní, kde se poté dveřmi vstoupí do hlavní části domu, která je jedna velká čtvercová místnost. Projde se jakousi malou dřevěnou branou u dveří, kde často visí rodinné fotografie nebo fotka místního imáma (vůdčího duchovního) této islámské komunity. A pak stojíte najednou uprostřed domu. Všude leží koberce, matrace a směrem ke zdi se podlaha zvedá po lavicích. Uprostřed domu je pak také střešní okno. V jedné části domu jsou skříně, ve druhé je malická kuchyně a v zimě je uprostřed místnosti krb, kde se topí kravským sušeným trusem a peče "lipjoška" - místní kulatý a placatý chléb. Je to opravdu krásné stavení a lidé si to pochvalují, protože přes léto je spousta práce a odpočinek neznají, ale v zimě, jak zapadnou sněhem, není co příliš dělat a rodina je pohromadě neustále spolu. Zní a vypadá to parádně, ale nevím, jestli bych se během těch měsíců s někým brzy nepokousal :) Zároveň jsem se od místních lidí dozvěděl, že se v Pamíru vyskytuje přibližně 8 různých jazyků a lidé z údolí Wachan jsou pravděpodobně potomci vojska z armády Alexandra Velikého - Makedonského, který se odtud vydal zpět domů, a část jeho bojovníků se tu v horách usadila. Upřímně to byl mnohem více obohacující zážitek a poznatků, než být na hotelu.
A poté jsem tedy opět vyrazil dál, hlouběji do údolí. Po cestě jsem měl možnost ještě několikrát nahlédnout do dalších pamírských domů, ochutnat místní jídlo, protože lidé jsou zde velmi vstřícní k turistům. Navštívil jsem také léčebné minerální a termální prameny, které tu tryskají teplé ze země, a také sledoval, jak se v údolí pomalu šíří podzim, i přestože je konec srpna. Všude spousta jablek k dostání, lidé sklízející úrodu na polích a sekání trávy pro dobytek na zimu. Lidé jsou tu velmi milí a přívětiví a překvapivě zde mluví docela dost lidí trochu anglicky. A místní děti se míní roztrhnout na kusy, když vidí turistu. Ihned běží k cestě, mávají a křičí "Hello!! How are you? What is your name?" Protože to mají ze školy naučené dobře.
A pak tu skončil srpen, děti po 3 měsících prázdnin, které tu mají, opět nastoupily do školy a začal být na cestě trochu klid bez křiku. Cesta Wachanským údolím, ale opravdu lehká nebyla. Většina cesty je kamenitá nebo po měkkém štěrku anebo rovnou v písku, takže denní posun po celodenním šlapání byl třeba i jen 30 km, kde mohl klidně vedle mě celou dobu někdo jít pěšky a bylo by si s kým povídat. Neustálý boj s cestou a občas i s větrem a to vše v nadmořské výšce nad 3000 metrů. Také v těch nejodlehlejších částech hor jsem často potkával lidi, které postupně sváděli dobytek z hor do údolí, než přijde zima. A tak se mi několikrát stalo, že mě v horách oslovil vysmátý muž s plným úsměvem zlatých zubů, jestli si ho pamatuji z vesnice 200 km nazpět, kam teď vede zpět dobytek? To bylo trochu matoucí.
Pak ale přišel přejezd průsmyku v nadmořské výšce 4300 metrů a konečně návrat na asfaltovou silnici M41, která vede dál Pamírem směrem na Kyrgyzstán. Najednou jsem si po dnech na písku a štěrku připadal jak závodní stroj, řadil jsem převody, o kterých jsem posledních 14 dní ani nevěděl a letěl krajinou, i přestože jsem se pohyboval v nadmořské výšce mezi 3000 a 4000 metry. A tak jsem pokračoval do města Murghab. Toto poslední větší městečko na cestě je už zcela jiné. Sice ještě stále necelých 200 km od hranice s Kyrgyzstánem, ale většina místních už jsou této národnosti. Obydlí jsou tu už jiná a ráz krajiny také. Spíše to připomíná mongolské planiny. Pasou se tu jaci, Kyrgyzstánci jsou na rozdíl od Tádžikistánců mongoloidní typy a všude okolo člověk vidí v krajině jurty. A tak jsem si noc v takovém obydlí taky vyzkoušel. Pohostinnost místních je natolik zaměřená na hosta, že se mi dokonce stal takový zážitek, že jsem si u řeky postavil stan, zatímco v řece místní žena prala koberec. Začali jsme si povídat, moje ruština už přece jenom je za tu dobu v zemích bývalého SSSR na úplně jiné úrovni než bývala doma a nakonec to povídání dopadlo tak, že mě pozvala k sobě do hostelu zdarma, protože mají zrovna volné místo, tak abych nespal venku na nočním mrazu. A když jsem se tedy zadarmo na noc ubytoval, po dlouhé době umyl v horké vodě a dostal večeři, ještě se mi majitelka omluvila, že je to skromná večeře, protože neměla čas víc připravit, právě proto, že dole u řeky prala ten koberec. Dokážete si asi představit, jak moc naštvaný, jsem na tu ženu byl. Taková nehoráznost!!
A tak dobře odpočatý, nasycený a umytý jsem mohl vesele pokračovat skrz vysoké hory na nejvyšší průsmyk na své cestě. Průsmyk "Аk-Baital" leží v nadmořské výšce 4655 metrů, což je skoro stejné jako vyjet si na kole na Mt. Blanc. A náhoda na sebe nenechala dlouho čekat. Nahoře jsem byl v tu chvíli jediný, když v tom přijela tři terénní auta a slyším: "No nazdar vole." A tak aby o náhody nebyla nouze, v nejvyšším místě své celé cesty zrovna potkám další českou výpravu v off-roadech. A tak jsem si opět na chvíli zahrál na modelku, popovídal si, zjistil, že jedna paní je také od Třebíče, rozloučil se a konečně frčel dolů, kde bylo trochu tepleji. Mám poslední dobou pocit, že na každém kopci, který na kole zdolám, tak se za kamenem schovává nějaký Čech, aby na mě bafnul.
A tak ještě pár dní a ocitl jsem se na hranicích s Kyrgyzstánem a pomalu končícím pamírským pohořím. To se mě ale tak lehce vzdát nechtělo. Mezi hranicemi je území nikoho o délce 20 km v nadmořské výšce těsně pod 4000 metrů. Tam mě najednou doběhla bouřka. Blesky, krupobití a tak bylo štěstí, že jsem kousek před sebou spatřil opuštěný dům, kde jsem mohl přespat. Trochu jsem se bál, aby na mě nepřišli okolní vojáci, protože to přece jenom byla vojenská oblast. A tak jsem za tmy raději ani nesvítil. Bylo mi to tedy prd platný, protože mě stejně navštívili a ukázala se opět typická pohostinnost okolních národů. Velitel Kyrgyzské jednotky se jen smál, zeptal se jak se mám, jestli mi není zima, nepotřebuji vodu nebo jídlo a nechali mě v klidu spát s konzervou masa jako dárek na snídani. Ráno mě překvapilo vstávání do 40 cm sněhu. To nebylo nejlehčí na cyklistiku, ale pořád lepší než ten písek. Na hranicích mě uvítali promrzlí úředníci a jen se zeptali, jak se mi v tom opuštěném domku spalo - samozřejmě o mně věděli a popřáli mi příjemný pobyt v Kyrgyzstánu.
A tak jsem poté postupným klesáním z hor dojel až do města Osh, kde je opět léto. Na cestě jsem se pohyboval neustále v nadmořské výšce mezi 2000 až 4000 metry. Celkem pětkrát jsem musel vystoupat nad 4000 metrů, kde ten nejvyšší, jak jsem se zmínil, byl 4655 metrů. Jezdil jsem po asfaltu, ale většinou po kamenech, písku a štěrku. Bylo to náročné, ale stálo to za to. Každým výdechem a hlavně nádechem. Spousta zážitků, nových poznatků, vědomostí o této oblasti, lidech, zvycích a jídle. Svůj první vytyčený cíl jsem si splnil. To proto jsem chtěl z Česka spěchat a část cesty jel vlakem, abych se sem dostal dříve, než přijde pravá zima a cíl jsem si splnil do sytosti. Po cestě jsem potkal spoustu zajímavých lidí, jak místních, tak spousty turistů a hlavně cyklistů, protože Pamír je něco jako špunt, kam všichni míří různou cestou, ale jedou sem a poté zase míří různými směry dál. Mně samotnému teď během odpočinku nezbývá nic jiného, než se rozmyslet kudy a kam dál. Až se tu trochu porozhlédnu, protože tahle země kočovníků, hor a koní za to určitě stojí, vyrazím někam, kde mě snad zima plně nezastihne. Ale kam to přesně bude? To uvidíme, určitě Vám zase napíši. Teď oslavuji ukončený Pamír.
Díky a ahoj
