Karákoram Highway
Čas letí takovou rychlostí, až mi přijde, že už to téměř přestávám být schopen sledovat. Na své pouti jsem přes 7 měsíců, v nohách mám přes 10 000 našlapaných kilometrů po všech možných cestách i necestách, v horkém i mrazivém počasí a poslední více jak 2 měsíce neustále v horách. Za necelý měsíc už vlastně budou Vánoce, ale je pravda, že tento rok si hlavu s dárky lámat nemusím. Rodina a přátelé mi jistě odpustí, že tento rok vynechám a postačí, že budeme vzájemně o sobě vědět, že se máme dobře a jsme v pořádku. Na druhou stranu, místa, kde se budu pravděpodobně tou dobou pohybovat, Vánoce připomínat nebudou. Ale to bych předbíhal, co bude. Teď je na čase se vrátit k tomu, co bylo. Co bylo od posledního článku v Biškeku, kde jsem čekal, jak dopadnou moje víza. Zároveň musím upozornit, že dnešní vyprávění bude také částečně o lekcích ze zeměpisu, politické situaci a možná i historii, aby bylo možné blíže pochopit, proč se věci udály tak jak udály. Článek proto bude asi trochu delší. Takže vyčůrat, uspat děti, uvařit hrnek čaje nebo kávy a jdeme na to.
Poté co jsem posledně zveřejnil povídání o Kyrgyzstánu se daly věci rychle do pohybu. Celých 14 dní v Biškeku jsem totiž čekal, jak dopadnou moje víza. Mým snem bylo se podívat do Pákistánu. Zároveň je to ale zatím nejtěžší vízum, o které jsem na své cestě žádal. Problém je totiž v tom, že Pákistán stejně tak jako Čína vyžadují, abyste o vízum do země žádali na domovské ambasádě a nikoli kdekoliv po světě. Čína se naštěstí dá vyřídit i v Gruzii, kde mají výjimku a kde jsem jejich vízum získal. Pákistán, ale bohužel tak vstřícný není, a tak mi nezbylo než zkusit zažádat na dálku v Praze. Tam mi bohužel oznámili, že žádost musí být podána osobně, což byl v mém případě samozřejmě problém. Pokud ale člověk něco opravdu chce, cesta se vždy najde. A tak jsem po několika měsících dosáhl svého a vízum mi bylo uděleno. A tak se mi moje cesta začala opět otevírat. Pak ještě žádost o Indické vízum přímo v Biškeku a budu připraven vyrazit. Tam jsem měl také neobyčejné štěstí na milého úředníka. Na ambasádu jsem dorazil mírně nervózní, přestože už mám vcelku dost zkušeností. Šel jsem žádat o vízum na délku pobytu, kterou běžně nevydávají, s více možnými vstupy a také požádat o kratší dobu vyřízení, protože se blížil indický svátek a ambasáda bude zavřená. Avšak úředník za přepážkou byl mojí domovskou zemi tak překvapen, že jsem mu ji musel pomoci hledat v systému. Nikdy mu tu prý ještě z Česka nikdo nežádal o Indické vízum a měl z toho takovou radost, že mi řekl, že mi dá takovou délku víza, jakou si přeji a ve zrychleném čase abych nemusel čekat až po svátcích, a ještě mi sám poděkoval. Obecně jsou ambasády vždy o tom, na jaké úředníky narazíte, a proto se mohou značně lišit i když jsou to třeba ambasády té stejné země. Tady jsem narazil na opravdu dobrého úředníka.
A tak po vyzvednutí indického víza byla moje další cesta jasně daná a nebyl čas ztrácet čas. Plán byl tedy vydat se do Číny do provincie Xinjang a odtud dále na jih po nejvýše položené dálnici na světě Karakoram Highway přes nejvýše položený hraniční přechod na světě (4733 m) do Pákistánu. Spěchat jsem trochu potřeboval, protože vzhledem k nadmořské výšce tohoto hraničního přechodu a už nadcházející zimě hrozilo, že přechod bude kvůli počasí uzavřen do jara. A já byl stále ještě nějaký ten tisíc kilometrů daleko od něj. Dále to pro mě znamenalo vydat se Kyrgyzstánem napříč tam, kde jsem před více jak 40 dni svoji pouť začal a už tehdy tam byl sníh, protože je to také v nadmořské výšce nad 3000 m. Proč jsem se potřeboval vydat úplně zpět bude chtít trochu hlubší vysvětlení.
Tedy. Čína je země v mnoha ohledech specifická (slovo "komplikovaná" by se možná hodilo více), jak svými podmínkami při vstupu do země, tak i rozdílem vstupu na různých hraničních přechodech. A to ještě vše je vynásobené tím, že chci vstoupit do země v asi nejvíce střežené a kontrolované provincii Číny, provincii Xinjang. Vše se tu pokusím blíže vysvětlit. Vstup do Číny z Kyrgyzstánu se dá pouze dvěma hraničními přechody. Severním Torugart blíže hlavnímu městu a jižním Irkeštamským průsmykem kousek od místa, kudy jsem do Kyrgyzstánu vstoupil z Tádžikistánu. Torugart přechod mi byl o dost blíže, ale tento přechod mohou sólo osoby překročit jenom v případě, že na ně na čínské straně čeká doprovod v podobě cestovního agenta, který by samozřejmě levný nebyl a byl trochu zbytečný. Naproti tomu přechod do Číny Irkeštamským průsmykem toto nevyžaduje. I tak to ale není procházka růžovým sadem. Dopředu vím, že na hranici probíhá velice podrobná kontrola zavazadel, že bývají běžně zabavovány předměty jako nože (které já mám dva), vařiče a další nebezpečné předměty jako například pepřový sprej, který si také vezu. Další drobností, kterou si Čína vymyslela je, že se při překročení hranice, nesmí cyklisté a pěší pohybovat okolo hranic a musí se nechat dopravit motorovým vozidlem minimálně 100 km dovnitř území země, kde je teprve celní správa a oficiální vstup do Číny. A toto je pak ještě vynásobené specifickou situaci konkrétní provincie, do které se chystám vstoupit. Všichni v domovině znají příběhy o tom, jak Čína utlačuje Tibet, ale málokdo ví, že provincie Xinjang je na tom vlastně ještě hůře. Za vším jako vždy stojí náboženství. Lidé v provincii Xinjang jsou totiž většinou muslimové, kteří mají náturou blíže spíše ke Kazachstánu a Kyrgyzstánu, což samozřejmě Číně není po chuti. Čína donedávna vůbec neakceptovala, že by na jejím území mohlo existovat náboženství jako je islám. Zrovna nedávno oficiálně toto náboženství uznala, ale zároveň oznámila, že na jejím území vyznavači islámu nejsou. Zároveň se tu dříve objevily snahy této provincie se od Číny oddělit. Takže asi už si dokážete mírně představit, jak jiný tento region oproti zbytku Číny musí být. Region, který spíše svojí kontrolou připomíná Severní Koreu. Proto se mě prosím neptejte, jaká Čína je, protože moje zážitky jsou vzhledem k velikosti Číny pouze z "malé" oblasti, a ještě dosti specifické. To by na vysvětlenou mohlo snad stačit.
A tak nemělo smysl ztrácet další čas a vydat se na kole opět z Biškeku (Kyrgyzstán) na místo, kde jsem začínal, které bylo více jak 700 km daleko, a tak jsem si s kolem stoupl u silnice a začal stopovat. Jako vždy, stálo u mě štěstí a zastavila mi dodávka, která mě většinu cesty zavezla na jeden zátah. Pak jsem se vyspal dokonce u nich doma v Oshi, kde jsem už dříve byl a seznámil se s jejich rodinou a ráno dalším stopem přijel zpět do hor do městečka Sary-Tash, kde se silnice dělí právě směr Tádžikistán a Čína. Zprava jsem přijel, teď směřuji doleva. Touto dobou už zde bylo samozřejmě o dost chladněji, navečer v horách, kdy jsem pokračoval za svitu úplňku blíže hraničnímu přechodu, abych tam nad ránem byl co nejdříve, dosahovala teplota -15 °C, a to nevím o kolik byla nižší pocitová v tom silném větru. Každopádně to byla sranda a byl jsem velice rád, že jsem si po cestě koupil second-hand zimní bundu a pořádné rukavice. I tak ale kolo trpělo a přezky na brašnách se mi lámaly, jak kdyby byly papírové. Nad ránem, poté co jsem se vyspal jen na karimatce pod širákem a sám se divil že jsem neumrznul, jsem dorazil konečně na hranici s Čínou. Zde proběhla, jak jsem již zmínil zevrubná kontrola všech zavazadel. Předtím jsem ještě pečlivě schoval svoje 2 nože a pepřový sprej, abych o ně nepřišel (tělní dutiny jsem k tomu naštěstí využít nemusel). Jediné, co je nakonec zajímalo, byl zbytek slivovice v PET lahvi. Tu jsem odůvodnil, jako čisticí prostředek na čočku od foťáku. Čínský úředník si k hrdlu přičichl, zapotácel se a souhlasil s tím, že toto opravdu pít možné není. Nevyvracel jsem mu jeho názor a s úsměvem se zamyslel, jak jsem si zrovna nad ránem trochu lokl jako prevenci v tomhle silném mrazu. Pak proběhla hloubková kontrola všech elektronických zařízení, od MP3 přehrávačů, telefonů a všech multimediálních zařízení. Do telefonu vám nahrají speciální software, který provede analýzu nevhodných souborů a diskuzí. Sám úředník mi ukazuje výsledek - 0 nevhodných souborů a vysvětluje mi, že není povoleno mít cokoliv spojené s náboženstvím, hlavně křesťanství, Vánoce a islámská tématika. No, to jsem tam zrovna neměl a radši stejně většinu dat smazal předtím. Zároveň byla docela sranda poslouchat, jak napříč budovou nahlas hrají české písničky, nebo poslouchají Wericha vyprávět příběhy z mé kolekce audioknih, aby se přesvědčili, že to není nebezpečný materiál. A tak po cca 2 hodinách na celnici u vstupu jsem naložen společně s dalšími turisty a mým Bedřichem (kolo) do taxi a popovezen cca 150 km do města Ulugqat, kde je oficiální celní správa a vstup do země. Opět kompletní kontrola všeho a zároveň poprvé v životě dotazy na moje finance, jestli mám dostatek, abych Čínu přežil. A pak konečně po několika dalších kontrolách, rentgenech zavazadel a zapisování do deníků přišlo: "Vítejte v Čínské Lidové Demokratické Republice!" To už je téměř večer. A tak se také poprvé v životě objevuji v Číně, i když jak jsem psal, do dost specifické provincie.
S nadcházejícím večerem není čas nazbyt a opouštím město. Silnice jsou tu obecně parádně široké, všude krásný asfalt a málo provozu. Většina místních jezdí na elektro skútrech a ulice jsou prázdné a čisté. A tím začala moje pouze týdenní ale i tak výživná zkušenost s Xinjang provincií. Odtud jsem dal směřoval na kole směrem do města Kashgar. Po cestě pravidelně projížděl policejními stanoviši, kde si dlouze prohlíželi můj pas, fotili mě i údaje v pasu a musel jsem často odpovídat na nekonečné otázky, nebo předložit foťák a mobil na další kontrolu. Na každém stanovišti mě takto zdrželi mezi 30 minutami až nějakou tou hodinou, než jsem mohl pokračovat dále. Občas jsem dostal policejní doprovod, pro "moji ochranu", i když bylo jasné, že to s mojí ochranou mezi těmito mírumilovnými lidmi nemá moc společného. Občas jsem i byl sledován tajnou policií v civilu, kdy za vámi jede buď motorka, nebo auto s temnými skly. Z toho už pak člověku skoro zvoní hrana a představuje si věci, které ani nemusí být pravda, ale rozhodně mi z toho běhal mráz po zádech a představoval si, jak to asi mohlo být dřív u nás, nebo by bylo, kdyby Sametová revoluce neproběhla. Kromě policejních kontrol se všude, ale naprosto všude vyskytují kamery. Jsou na silnicích, na chodnících i na domech a neustále snímají všechny okolo. Ve městech stojí policista přiblížení každých 50 metrů a náhodně si vybírá mezi místními obyvateli a kontroluje jim obsah telefonu a doklady. Mezi lidmi se pohybují tajní policisté a naslouchají, nebo kontrolují vaše kroky. Tohle není paranoia, to je skutečnost. Sám jsem se někde zapovídal a dotyčný mi přiznal, že je od tajné policie, a že si mě chtěl prověřit. Lidé na ulicích jsou velice milý, ale nikdo se s vámi nechce dlouho bavit, protože to pro něj znamená poté výslech s policií, o čem jsme si povídali. Je to až neskutečné a ač jsem tam nikdy nebyl, řekl bych dost podobné jako Severní Korea. Je to opravdu jiný svět a tato provincie je policejní stát, proto říkám, že nemohu správně posoudit zbytek Číny, který takový není. V Kashgaru jsem se také seznámil s mladým 17letým klukem, který se nabídl, že mi ukáže město, a tak jsme se navečer prošli. To si teprve uvědomím, jak jsou mladí lidé silně ovlivnění propagandou. Když mluví o Číně, je to jako by mluvil o středobodu světa. Amerika a imperialisté, jaká jsou naopak zhouba všeho a dozvídám se od tohoto mladého chlapce, bez životních zkušeností, který nepoznal nic jiného než kousek své země. Že kdybychom si nenechali v Česku vymýt hlavu imperialisty a nebyly tak hloupí, mohli jsme se teď mít v komunismu stejně úžasně jako oni. Starší generaci ty slova asi něco připomínají. Mně ale šla brada téměř na zem a poprvé jsem musel někomu vedle sebe důrazně vysvětlit, že pokud bude pokračovat tímto způsobem rozhovoru, možná, ale jenom možná půjde domu s přeraženým nosem.
A pak jsem tedy pokračoval dál na jih směr hranice a k Pákistánu. Oficiálně je stanování v Číně striktně zakázáno a spát v hotelech se mi také vždy nechtělo. Domácí lidé vás u sebe těžko ubytují, protože kdyby se to zjistilo, mají obrovský problém. A tak to pro mě znamenalo vždy cestovat až do tmy a pak se někde na noc skrýt, přespat a za úsvitu opět vyrazit. Jednou jsem byl pozván místním k němu domů. Žena připravila skromnou večeři a on mi pověděl, že na chvíli odjede. Když se vrátil, přišlo s ním několik těžko oděných policistů v taktických vestách, helmách a se samopaly. No taková SWAT jednotka. Ihned kontrola pasu, ale byli milí a příjemní. Posadili se za mnou, také povečeřeli a pak mi oznámili, že tu rozhodně nemohu přespat a musím pokračovat v noci na cestu směr Pákistán.
A tak jsem po pár dnech dorazil do města Taškurgan, poslední město směrem k hranici s Pákistánem, odkud je opět potřeba nastoupit na motorový dopravní prostředek a nechat se odvézt přes hranici. Tentokrát nás společně se všemi posadili na speciální autobus, který místo sedaček měl lehátka. To pro mě byla novinka. Autobus byl plný Pákistánců, tak jsem měl spoustu času v řádu několika hodin se od nich naučit něco o jejich zemi a jazyce. Jazyků, stejně tak jako kmenů je v Pákistánu mnoho, ale Urdu je oficiální jazyk, tak aspoň pár slovíček, jsem od nich pochytil. Poté už právě na Karakoram Highway, jsme překročili v autobuse hranici mezi Čínou a Pákistánem. Hranice se nachází v nadmořské výšce 4733 m v Khunjerab průsmyku a jak jsem již zmínil, je to nejvýše položený oficiální hraniční přechod na světě. Odtud jsme pokračovali do města Sost 80 km od hranice, kde proběhla hraniční kontrola na straně Pákistánu a oficiální vstup do země. Zde to ale už oproti Číně probíhalo bez kontrol zavazadel, jen s úsměvy a razítkem do pasu a poplácáním po ramenech od úředníků, že jsou opravdu rádi, že jsme je přijeli navštívit. Změna přístupu, vřelost a pohostinnost lidí začala ihned a já věděl, proč jsem se sem tak těšil. A tak jsem i nevědomky do islámské země propašoval dvě piva, na které jsem zcela zapomněl, a tak večer jako oslava přišly vhod.
A tak jsem se ubytoval v místním hotelu, zaplatil si dvě noci, povečeřel a domluvil se s majitelem, že se brzy nad ránem pokusím o jeden bláznivý kousek. Hodně mě mrzelo, že v Pamíru na 2. nejvýše položené "highway" jsem jezdil na kole a tentokrát na tom nejvyšším místě, kde jsem se ocitl, musím být autobusem a nemohu být na svém Bedřichovi. Na Pákistánské straně je ale dovoleno Khunjerab průsmyk navštívit i na kole, pokud oblast do noci opustím a nebudu chtít překročit hranici zpět do Číny, a tak je možné se z městečka Sost vydat zpět nahoru. 80 km dlouhá cesta jedním směrem s převýšením 2100 m nahoru, do nadmořské výšky 4733 m a tentýž den zpět. Vím o mnoha cyklistech, kteří se cítili stejně jako já a rozhodli se vyjet nahoru na kole také. Můj problém ale byl, že začalo vydatně sněžit a všichni místní, včetně policie mi říkali, že za takového počasí to možné není. To mě ještě neznali :)
S panem domácím - panem Saleemem jsem se domluvil, že ve tři hodiny ráno si vezmu kolo a zkusím se vydat nahoru do průsmyku. A tak jsem také udělal. Za tmy a za stále vydatného sněžení a trochu deště jsem sedl na kolo a vyrazil stoupat. Za městem u vrátnice do hraničního pásma jsem nikoho ani nebudil a bránu prostě objel. Snad to nebude problém při návratu, říkal jsem si, ale to jsem ještě neznal vřelou a na pohodu povahu místních lidí. Stoupal jsem pomalu po zcela zasněžené cestě vzhůru. Sníh, jak byl zprvu mokrý, tak zcela ucpal blatníky kol a mně nezbylo, než je odmontovat a zahodit do lesa, že si je po cestě zpět vyzvednu. Mokrý sníh, který postupně s rostoucí výškou namrzal, také zcela pokryl kolo a najednou jsem zjistil, že mi nefungují brzdy, které stejně teď při stoupání nepotřebuji, ale také zadní přehazovačka. Naštěstí to vše vyřešila potřeba močení a jako správný dobrodruh jsem problém vyřešil. Cesta vzhůru ubíhala pomalu, ale dařilo se. Moje stopa kola byla jediná, která se ve sněhu tvořila a vzhledem k počasí byl právě hraniční přechod uzavřen, takže mě neobtěžovala ostatní auta, nebo náklaďáky. Během dne se ale počasí zlepšilo, a tak byly nákladní vozy s řetězy na cestu vpuštěny. Tím začalo peklo pro mě. Těžká auta s řetězy na kolech sníh totálně rozbořila a kolo mi v tom plavalo jak v plážovém písku. Zadní kolo neustále prokluzovalo a přední mi pořád uhýbalo ze stopy, a to vše v nadmořské výšce nad 4000 m. Poslední kilometry byly tedy náročné fyzicky i psychicky, ale nechtěl jsem to vzdát. A nakonec po 12 hodinách cesty jsem byl v průsmyku. Totálně vysílený a za silného mrazu, ale v nejvyšším možném bodě a vlastním úsilím. Hraniční pákistánský úředník byl překvapen, že mě tam v takovém počasí vidí a při dotazu o fotku, sám dokonce začal vymýšlet místa, kde se ještě vyfotit, takže jsem se procházel mezi hranicemi s Čínou a úředník s mým foťákem mi pořizoval fotky na památku. Na cestu zpět dalších 80 km dolů jsem byl ale dost unavený a času by to zabralo také příliš mnoho. Zároveň jak se začalo stmívat a ochlazovat, stopy po náklaďácích začaly přemrzat a tvořit pořádnou ledovku, takže jsem se okamžitě roztáhl po cestě jak široký, tak dlouhý. Naštěstí se mi poté podařilo stopnout dodávku, která směřovala také dolů, jinak by to byl opravdu problém. I tak to ale byla vzhledem k náledí velice pomalá cesta a do městečka Sost jsem se dostal až před 21. hodinou. Vřele přivítán opět úředníky, že jsem totální blázen, něco takového podniknout. Na hotelu přivítán majitelem, který o mě byl už strachy bez sebe, kde jsem a vyptával se policie, zda o mě něco neví. Já unavený, ale s úsměvem na tváři, že jsem to dokázal, jsem si musel objektivně přiznat, že to byla totální bláznivina se tam nahoru v tomhle počasí vydat, ale co už :)
A po pořádném odpočinku, jsem další den konečně začal prozkoumávat krásy Karakoram Highway v Pákistánu a začal postupně klesat krásnými údolími nejprve kolem řeky Hunza, a poté podél řeky Indus dále na jih, hlouběji do Pákistánu.
Krajina, údolí podél řek a okolo vás hory, kde se některé vrcholky tyčí nad 7500 m. Místo kde se potkávají 3 nejvyšší pohoří na světě (Himálaje, Karakoram a Hindúkuš). Velice milí, vřelí a pohostinní lidé, ale také zároveň policejní doprovody, kvůli údajně nebezpečným úsekům, kde hrozí turistům nebezpečí a také zcela náhodné setkání s Nomády (Cycling Nomads) - Katjou a Mirkem z Čech, kteří už cestují na kole Asií spoustu, spoustu let a byly pro mě už dříve prostřednictvím e-mailů, ale i teď osobně studnou informací a zkušeností, takže díky, že jsme se náhodou potkali a strávili spolu nějaký čas. To jsou zatím moje zážitky z Pákistánu, o kterých by se dalo opět dlouhosáhle rozepisovat, ale vzhledem k délce tohoto článku, si myslím, že bude lepší se rozepsat zase až příště. Pokud jste se dočetli až jsem, máte můj upřímný obdiv a pravděpodobně i prázdný hrnek Každopádně vám děkuji, pokud vás to neomrzelo a udrželo u čtení až sem. Pákistán je velice zajímavá země a jsem velice rád a vděčný, za možnost ji navštívit. Za to bych tu rád poděkoval hlavně třem kamarádům, kteří mi neustále pomáhali s vyřizováním potřebných dokumentů doma, takže díky Martine, díky Ivo a "thank you Torsten". Každému z nich jsem slíbil buď velkou pusu nebo čokoládu. Osobně vždy doufám v tu čokoládu :)
A to už je pro teď opravdu vše. Přeji vám všem pěkný den, nebo večer a zase příště.
