Tomu říkám štěstí..
Je něco po šesté hodině ráno a já sedám, abych sepsal pár slov o druhé části Zambie, než vyrazím na poslední kilometry z Livingstonu směr Kazungula, odkud překročím přes řeku Zambezi do už pro mně osmé země na africkém kontinentu - do Botswany.
Když si v hlavě promítnu posledních 14 dní, musím se v duchu usmívat. Vždyť se tu o mě všichni starali, jak o prase na výkrm před porážkou! :) Za posledních 14 dní jsem pouze 1 noc spal ve stanu a ve spacáku pod hvězdami a musel si sám udělat něco k večeři, protože těch zbylých 13 nocí jsem spal pěkně v posteli a byl povětšinou vykrmován. Ano i takto velice přívětivá může být Zambie a jen to potvrzuje moje dřívější slova o tom, jak jsou tu lidé pohostinní. Ale abych vše nevykecal hned na začátku a bez té omáčky okolo, začnu tedy tam, kde jsem posledně skončil.
Jak jsem naznačil v předchozím článku, v Lusace jsem měl kontakt na česko-slovenské rodáky a očekával balíček dobrot od své ženy z Moravy. Balíček měl dorazit k rodině Petra a Renči Beranů, týden poté co jsem já dorazil do Lusaky, s tím, že byli tak vstřícní, že mi nabídli možnost odpočinku u nich doma. Nechtěl jsem ale někomu týden doma překážet, a protože jsem byl také v kontaktu s rodinou Kulichů, vydal jsem se nejprve k nim. Jaro, slovenský rodák a Kenan, původem z Číny. Zde jsem u této úžasné rodiny několik dní odpočíval. S Jarem si povídal o jejich dlouhých cestách světem a o několika desítkách let zkušeností s Afrikou. Zjišťuji, jak moc se Afrika rychle mění, jak je jiná, než vypráví Jaro, co zažil a jak bude úplně jiná za dalších třeba 15let. Jsem rad, že ji navštěvuji, dokud neztratí to své exotické kouzlo. Zde se také seznamuji s jednou milou švýcarskou paní - Mariam, která je shodou okolností povoláním sportovní fyzioterapeut. A jak náhody fungují a štěstěna většinou stojí na straně cestovatelů, kdy jindy se seznámit s někým takovým, než když vás trápí bolestivý a nateklý loket? Koukla mi na něj a s mávnutím ruky řekla, že je to způsobeno neustálými otřesy z vozovky, pár dní v klidu a bude dobrý - a taky, že je.
Po několika dnech se přesouvám za rodinou Petra a Renči, Moraváků co zde již několik let pracují a kam mi má být z Čech doručen onen balíček od ženy. Je to také úžasně milá rodina a tím, že žijí na venkově -doslova v bushi, užívám si klid, který zde panuje. Berou mě také na výlet do nedaleké krokodýlí farmy na Krokodýli Nilské - jsou to pořádně velké ještěrky :) a co je ještě lepší, než je jen vidět, je také je ochutnat. A tak se na cestu zpět kupuje krokodýlí maso na večerní grilovačku. Maso je to výborné, vypadá jak rybí a chutná jak svalovější kuřecí. Takhle luxusní grilovačku si na kole já sám rozhodně nedopřeji, jsem jim velice vděčný. Takže díky vám Petře a Renčo.
Po několika dalších odpočinkových dnech vyrážím na cestu, dál směr Livingstone. Cesta ubíhá pěkně a konečně, oproti cestě do Lusaky, není tak kopcovitá a užívám si dlouhých rovinatých úseků. Právě na této cestě mám opět opravdu štěstí na přívětivé a pohostinné lidi. První noc po Lusace spím sice ve stanu, ale pod stříškou a dostávám k tomu jako bonus velkou matraci a deku. Takže poprvé v životě stavím stan na matraci a vnitřek si vykládám onou dekou. Mám pocit, jako bych spal na posteli s nebesy.
Další noc spím právě jedinkrát venku v divočině. Ostatní dny na farmě, o které byl předchozí článek, nebo u ředitele školy, u které jsem navečer zastavil. Takhle jsem postupně dorazil do Livingstonu, kde jsem byl vřele přivítán na faře místní katolické církve, kde jsem mohl odpočívat opět ve vlastním pokoji a s jídlem. Otec Peter mě pak další den vzal autem na výlet po městě a ukázal mi části, které bych asi sám určitě nenavštívil. Mimo jiné také na návštěvu do místního rádia přímo během vysílání a provedli mě všemi studii. Sám jsem se pak rozhodl navštívit ony slavné a velké Viktoriiny vodopády. Délka přes 1,5 kilometru, výška mezi 80 – 100 metry a průtok průměrně cca 500 mil. m3 za minutu. To jsou fakta. Vždy, když se dostanu po cestě k nějaké známé turistické lokalitě, vstupné je opravdu vysoké a dlouho uvažuji, zda mi to za to opravdu stojí, když se snažím držet finančně opravdu při zemi. Přesto se tentokrát rozhoduji pro "ano" - snad nebudu litovat. Uvnitř potkávám spoustu "bílých" turistů a Asiatů. První pohledy jsou - pěkně ohromné množství vody se valí z útesu dolů, kde mizí v mlze vodní tříště a burácení je jak poslouchat bouři. Jenomže výhledy jsou poměrně dost omezené. Buďto je vyhlídkové místo už dost zarostlé, že koukáte škvírou v keřích, o možnosti fotky ani neuvažujete (holt Afrika - vybrat vstup? ANO, něco pro to udělat? EE), nebo díky vodní mlze nevidíte vůbec nic. Když se vydávám do čela vodopádů, všichni okolo vypadají jak ve "šprc - gumě", každý v celotělové pláštěnce, někteří Asiaté to opět dotáhli o něco dále - mají na očích potápěčské brýle. Ujdu ještě pár metrů a už rozumím té pláštěnce. Během chvíle mě vodní mlha zcela obalí a prší na mě velké kapky z vrchu i zespodu, během minuty jsem skrz na skrz mokrý – nevadí, je teplo, jen foťák musím opatrně schovávat. Co jde, si rychle v dešti prohlédnu a jdu zpět k bráně. Jestli stálo za toto platit 20US dolarů vstup? Asi ne, jsem rád, že jsem je viděl, ale spíš mohu jednou říct, že jsem tam byl, než že to byl opravdu zážitek. Zážitek mám ještě 2 dny čvachtáním v botách. Když ale od areálu odjíždím, vchází dovnitř slečna s nafukovacím lehátkem, skoro musím přemáhat chuť zaplatit druhý vstup, jenom zjistit co že to plánuje s tím lehátkem sjíždět?
A zde vlastně téměř končí můj článek o Zambii. Píši téměř, protože jsem tento článek začal psát na faře v Livingstonu a dokončuji ho po několika dnech až v Botswaně. A tak mohu ještě přidat zážitek cesty z Livingstonu na hranice - Kazangula a přejezd malým trajektem do druhé země. Kazangula leží vůbec na velice zajímavém místě. Je to sice hrozná "díra", ale je to také místo, kde se v jednom místě potkávají 4 státy (Zimbabwe, Zambie, Botswana a Namibie). Využití možnosti přímého převozu ze Zambie přes řeku Zambezi do Botswany je velkým lákadlem pro velké nákladní vozy, ale rozhodně časově náročné. Problém je v tom, že na trajekt může vždy pouze jeden velký tahač s přívěsem, takže se zde tvoří dlouhá fronta náklaďáků. Na Zambijské straně přes 2 km dlouhá, a když jsem se s řidiči dal do řeči, tak tu na přejetí čekají kolem 3 - 4 dnů, jen čekáním a posouváním se vpřed. Na druhé straně v Botswaně je řada ještě delší, přes 3 kilometry, kde čekají i týden!! Jen se během dne pomalu posouvají vpřed a čekají. To když kolem nich pak projíždím já na kole, připadám si jak prostitutka, podle toho jak na mě pokřikují a volají. Holt moc vzrušení během dne nemají. Já přejíždím naštěstí lodí na druhou stranu po 5 minutách čekání a zadarmo (cyklistu s kolem v tabulkách ceníku nemají a tak mě ani kromě zvědavých pohledů neřeší).
A tak jsem já také s kolem vstoupil do Botswany. Země odhadem 4 - 5x větší než naše česká kotlina a s populací cca 2mil. obyvatel. Takže mě čeká konečně jízda trochu osamocenou krajinou. Hlavně mezi divokou zvěří, kde sloni, hroši a velcí predátoři, jako lvi dávají pac na dobrou noc. Takže prozatím - dobrou noc :)
