Botswana - země plná života, plná safari..
Botswana....Botswana.
Opět koukám do obrazovky a přemýšlím, jak vlastně začít o článku psát, protože i přesto, že byla Botswana krásná a zajímavá země, už se poměrně dlouho nacházím v Jižní Africe, plný nových zážitků. Botswana byla země, na kterou jsem se opravdu těšil, byla to TA třetí země, kterou jsem při své cestě napříč Afrikou chtěl určitě navštívit. Zda tato země splnila mé očekávání a zda by se v této zemi například líbilo i vám? To půjde posoudit podle článku...
Botswana se oproti všem předchozím zemím, které jsem doposud na kole projel odlišuje svoji rozlohou a přitom velice malým osídlením. Jak jsem se již zmínil na konci předchozího článku, je to země přibližně 5x větší než Česká Republika a celkové obyvatelstvo cca 2mil. lidí. Oproti všem předchozím zemím tu člověk nejenom, že "nezakopává" o člověka každou chvíli, ale pokud by nepočítal projíždějící auta, bylo obvyklé člověka nepotkat za celý den. Nedostatek lidí byl v této zemi nahrazen rozsáhlou oblastí severu, kde lze během dne běžně na silnici potkávat stáda slonu. Proto jsem se tam těšil, safari přímo u silnice? Paráda, ale bylo to skutečně tak?
Poté co jsem opustil Zambii a na převozní platformě přejel přes řeku Zambezi ke břehům Botswany, jsem se seznámil s farmářskou rodinou z Jižní Afriky a jejich kamarády na dovolené. Dostal jsem nabídku pokud náhodou pojedu jednou okolo nich, mám se ozvat a rádi mě ubytují. A tak jsem ještě ani oficiálně nevstoupil do Botswany a už mám zajištěno několik přespání v JARu a popřípadě v Belgii :)
Úřední formality pro vstup do země jsou vyřízeny rychle. Vzhledem k tomu, že poprvé za celou Afriku nepotřebuji vízum, nechtějí po mě ani adresu, kde budu pobývat, pouze přibližně počet dní. Dostávám razítko do pasu bez prodlužování a mířím s kolem k bráně. Zde na mě čeká drobné překvapení, kdy všechny vozidla musí projet kanálem s desinfekčním roztokem, bohužel i já. Vjíždím do něj a opět šlapáním vyjíždím. Hladina roztoku je bohužel natolik vysoká, že vždy, když mám nohu na šlapce v nejnižší úrovni - mám nohu i s botou v té desinfekční špíně. Když jsem poté nasměrován i já k desinfekční vaničce, abych si do ní stoupl a desinfikoval podrážky bot, vypadá to tak, že já desinfikuji spíš onu vaničku, jak mi roztok z bot vytéká ven. Pak už jsem za pokřiku okolních (France, bonjour) vpuštěn do země. Tyto pokřiky mě pak pronásledují celou Botswanou, protože tříkolora bílé, modré a červené barvy na vlajce má Francie a je přeci jedno v jakém tvaru.
Uvnitř Botswany pak zajíždím do prvního většího města Kasane najít bankomat, vybrat peníze a nakoupit než vyrazím do divočiny, kde je vzdálenost mezi nejbližší další civilizací klidně 200 km. Poté, co se vydávám ven z města, pozoruji v dálce 3 hrochy hrající si ve vodě. Na chvíli zastavuji, svačím a sleduji je, přece jenom tohle doma nevidíme každý den. Čas ale běží, když se slunce blíží k poslednímu stádiu svitu, měl bych brzy začít hledat spaní.
První kilometry za městem míjím několik cedulí "Pozor sloni", hlavu si kroutím ze strany na stranu, ale během celého zbytku odpoledne nic. Přespávat vyloženě v bushi se mi nechce, ale mám štěstí, že narazím na vojenskou jednotku "na misi", která kempí uprostřed ničeho a jsem vítán u nich dnes v noci sdílet zázemí. A tak spím sice ve stanu, ale dostávám teplou večeři a povídám si se sniperem jednotky o důvodu, proč tu jsou. Neochotně přiznává, že kvůli potenciálním pytlákům, co chodí zabíjet slony kvůli klům. Ukazuje mi fotky ze včerejšího večera, jak se jim kolem zbudované základny navečer procházelo stádo slonů - dnes večer nic, kromě sloního trusu všude okolo. Bezpočet značek "Pozor sloni" vůbec nic, ani náznak a to ani celé dopoledne další den. Říkám si, abych nebyl prvním cyklistou, který projede severní části Botswany a nespatří jediného slona - trochu smutné prvenství. Naštěstí jsem se nemohl více mýlit.
Odpoledne pak zcela náhodou zahlédnu několik slonů v houšti napravo. Pokud si jeden myslí, že slony najde podle hluku, který dělají - prdlajs. Člověk jdoucí bushí udělá více hluku, než několika tunový slon. Jen o chvíli později do dalších dvou málem narazím, když mi přecházejí přes cestu a koukám do země. Další den si slonů užívám až, až. Nejprve se mi podaří ze stromu sledovat stádo cca 30-40 slonů, jak postupně přichází k jezírku pít. Vždy ten největší samec vede svoji skupinu blíže, zatímco jiná skupina pomalu odchází. Je to úžasná chvíle, být uprostřed zcela necivilizované krajiny a sledovat tuto podívanou. Dále na silnici, ale zažívám i krušnou chvíli. U silnice postává slon a popíjí vodu z kaluže vedle. Zastavuji opodál, chvíli si to úchvatné stvoření prohlížím, fotím a když už toho mám dost, chci pokračovat. To se mu nezamlouvalo. Sloni jsou evidentně na občas projíždějící automobily, nákladní vozy zvyklí, ale na cyklisty pravděpodobně jestě ne. Jak jsem se k němu přiblížil po druhé straně vozovky, už ho dále kaluž nazajímala, ale já ano. Sesedám tedy z kola a čekám - nic, udělám krok. Slon se ke mě postaví čelem, roztáhne uši od sebe, aby vypadal ještě větší. Chvíli čekám, trochu se uklidňuje. Udělám další krokv- situace se opakuje. Tentokrát už i nervózně pohazuje hlavou, zvedá chobot do výše a zatroubí. No nemusím být zrovna vystudovaný zoolog a i se svým technickým vzděláním chápu, že to byla výhružka a že jsem v poněkud nepríjemné a patové situaci. Kolem občas projede auto, vždy se jen podívají na mě, na slona na druhé straně a frčí dále. Ale že by z nich někdo zastavil a udělal clonu mezi mnou a slonem - to ne - ještě by si mohli poškrábat lak na autě. Tak tam na sebe přes silnici se slonem koukáme. Rychle uvažuji - utíkat nemá smysl - i když poběžím jak gazela, doběhne mě. U sebe mám akorát švýcarský kapesní nožík - tím bych mu mohl tak vyčistit uši a pepřák - to je to poslední, co by ho uklidnilo. A tak stojím, čekám a zkouším udělat další krok. Jsme od sebe vzdálení asi 7 metrů a slon "zkouší" útok. Udělá 3 rychlé kroky směrem ke mě. Já jsem sice "hnědý až za ušima", ale stojím a ani se nehnu. Pokud by se přiblížil více, nechám kolo kolem, skočím za strom a kolo budu oplakávat později. Slon, ale překvapený tím, že neutíkám, zastaví a couvne. Poté to zkouší ještě jednou a opět couvne. Pak už se pomalu, neochotně a stále mě sledujíce odchází. Konečně je dostatečně daleko a já skáču na kolo a ujíždím krajinou. Později se od místních dozvídám, že jsem si svým klidem zachránil v tu chvíli téměř podělaný zadek. Bál jsem se, že žádného slona neuvidím a nakonec jich mám až až. Zážitek, který si budu rozhodně chvíli pamatovat. Kromě zážitku se slony, mám možnost občas pozorovat žirafy, zebry a další menší zvěř, zatímco projíždím touto málo obydlenou oblastí. Lvi naštěstí nepotkávám, i když je jednou ráno za rozednění slyším vydávat ony hrdelní zvuky a místní mi ukazují stopy, velké jak pěst, co po nich zůstala v písku.
Takto plný zážitků jsem pak přejel z oblasti severní části a pokračoval dále přes město Francistown. Zde jsem přespával v největším církevním kostele v celé Botswane a farmářských oblastech, až do hlavního města Gaborone. Toto hlavní město, už svými mrakodrapy, nákupními centry a moderními administrativními centry připomíná moderní evropská města a těžko se mi věří, že jsem stále v Africe. Natož, když to porovnám s místy, kterými jsem posledních několik měsíců projížděl. V této oblasti střední a jižní Botswany jsem na divoká zvířata nenarážel a jediným zvířectvem byl už opět dobytek. Bohatstvím této části země byli opět neskutečně příjemní a vstřícní lidé, kteří byli velice ochotní se podělit o svoje přístřeší, jídlo s jedním náhodným cyklistou projíždějícím jejich domovinou. A tak, když jsem se blížil k hranicím s Jihoafrickou Republikou, uvědomil jsem si, že jsem toho ve stanu zase tolik nenaspal. Měl jsem možnost nahlédnout do spousty místních domácností, ochutnat místní kuchyni a poslechnout si spousty dalších životních příběhů, pohledů a názorů.
A tak jsem plný dojmů a zážitků opouštěl Botswanu a zamířil do poslední země na cestě napříč Afrikou, do Jihoafrické Republiky. Myslel jsem si, že vše co z Afriky bylo možné vidět jsem už viděl a že v této další zemi už se toho tolik dít nebude. Přece jenom země nejvíce připomínající Evropu, nechvalně známá pro svoji vysokou kriminalitu bude spíše o velice dlouhém přejezdu do finále - do Kapského Města. Opět jako mnohokrát předtím, jsem se nemohl více mýlit a zážitky které zde mám, jsou určitě TY, na které budu navždy vzpomínat, jako něco úžasného, ale o tom až zase příště.