OFF-LIMITS - Kolem napříč kontynenty

Sedím na slunci mezi stromy osypanými zralými a šťavnatými pomeranči na jedné z rozsáhlých farem v Jihoafrické Republice a nahřívám se. Je téměř konec června a to tady znamená začátek zimního období. Přes den Slunce sílu má a příjemně hřeje, ale ve stínu a hlavně pak, jakmile Slunce zapadne, teploty se blíží až k nule. A tak se tu nechávám nahřívat a uvažuji, jak opět shrnout do několika vět a odstavců, co se odehrálo posledních pár dnů.

Jak už nadpis napověděl, není to jen ledajaký zážitek, co si člověk užije v sedle svého kola (pokřtil jsem ho na jméno Bedřich-už si po takovém dlouhém čase se mnou jméno vysloužil), ale je to zážitek, který si budu pamatovat asi celý zbytek života.

Hned ze začátku se přiznám, že jsem od Jihoafrické Republiky příliš nečekal. Poslední země na mé cyklo trase Afrikou, nejvíce se podobající Evropě, s vysokou úrovní kriminality a ještě v období zimy. Teploty, které tu přes noc panují, nejsou příliš příjemné pro outdoorové přespávání venku ve stanu. A tak jsem tuto zemi předem bral spíše jako velice dlouhý přejezd ke Kapskému Městu, s tím, že jsem si už pravou Afriku užil před tím dostatečně. Co je na této cestě úžasné a na kole obecně je to, že nemá smysl předem moc plánovat a očekávat a tak jsem se taky nemohl svým původním předpokladem více zmýlit.

Opustit Botswanu, zemi velice rozlehlou s malým osídlením a pocitem za dosti učinění, tím že jsem viděl spoustu slonů, přežil a vkročit do Jihoafrické Republiky - plán jednoduchý a prostý. Přes úředníky taky proběhlo vše naprosto v pořádku a na žádost 60 dní v zemi dostávám dní 90, ať mám časovou rezervu, pokud by mě něco zdrželo - slova hraničního úředníka. Při vstupu přes poslední kontrolu jsem si to však svoji podrážděností drobátko zkomplikoval. Zastavuje mě úředník u brány, prohlíží si kolo a dotazy typu: "Kam jedu?", "Proč nemám helmu zrovna na hlavě, ale klobouk?", odbývám s připomínkami. Stupidních dotazů dostávám spousty, nemám na ně náladu a v předchozích zemích to vždy proběhlo v pohodě. Tady se úředník, ale nepříjemně ztopoří, vyžádá si můj už orazítkovaný pas, prohlíží ho a huláká: "Toto je Jihoafrická Republika, žádný zapadákov, tady nebudeš s úředníky mluvit tímto způsobem!!" Nakonec se mu omlouvám, uznávám, že jsem mohl být milejší (je potřeba si vybírat ty správné bitvy) a vpouští mě stále naštvaně do země.

V prvním velkém městě Mafikeng nakupuji zásoby a vyrážím z města. Najít spaní je zde větší problém než dříve, protože kdykoliv oslovím někoho z místních černošských obyvatel, koukají na mě skrz prsty. Pak se mě, ale jedna usměvavá rodina nezbavuje a nechává mě přespat u nich v dílně na matracích, takže v teple, pohodlně a ještě s parádní večeří. Další den mě po teprve půl dni šlapání zastavuje Peter – běloch, co tu vlastní obchod, bývalý boxer a trenér několika světových šampionů. Nejprve mě zve na Coca-colu a chvíli si povídáme. Jak plyne odpoledne, stále je o čem si povídat. Zve mě ke své rodině na farmu 20 km daleko od hlavní silnice. Nakládáme kolo na "buckie"(pickup - v místní řeči) a odváží mě k sobě. Tam nakonec strávím 2 parádní dny s jeho ženou Loiusou a synem. Dál po cestě mám vždy opět štěstí na lidi z farem, ani po několika dnech putování v Jižní Africe nespím venku ve stanu. Ujímají se mě jak majitelé farem, tak i pracovníci. Jsou ke mě vždy hodní. Rádi mě u sebe nechávají přespat a vyprávíme si zážitky z cest napříč Afrikou. Takhle dojíždím až 6. večera k jedné opravdu velké farmě. Když přijedu, otevře se brána, projedu a za mnou se opět zavře. Vjíždím tedy do komplexu, ale je tak rozsáhlý a velký, že nemohu nikoho najít. V tom, ale okolo mě projíždí auto s logem farmy a zastavuje. Uvnitř sedí chlap jak hora s velice příjemným úsměvem a ptá se, co potřebuji. Vysvětluji, zda by se tu nedalo někde přespat? Stan mám. Ten pán se jmenuje Herman a shodou okolností jsem narazil na jednoho z manažerů farmy. Jen se usměje, zda je to vše co potřebuji? A poté mě vede do moderního domu, který mám pro dnešek celý pro sebe. Je teď prý prázdný a nikdo v něm momentálně nežije. A tak místo stanu dostávám domek o 2 koupelnách, 3 ložnicích, plně zařízené kuchyni a krásným výhledem. S výhledem, který nikdo z vás doma určitě nemá. S výhledem na antilopy, šakaly a moment- LVI??! Napříč Afrikou jsem už viděl asi opravdu všechna velká zvířata (buvoly, pakoně, slony, zebry, žirafy, hrochy a spoustu dalších, ale bohužel jsem neviděl lvi a nosorožce - na ty jsem doteď štěstí neměl). Herman se jen usmívá a říká, že zde mají safari zvířat, které se jim podařilo zachránit od pašeráků a pytláků. Rád mě prý provede, než pro mě nechá připravit večeři. Stále se usmívá a jen dodává: "Dnes se o tebe postaráme" a vede mě do objektu. Tam mám možnost si nejenom prohlédnout dospělého samce a samici lva, kteří takhle naživo zblízka jsou mnohem větší, než když je vidíte v televizi, ale také spoustu opic a mláďata nosorožců. Jsem jak Alenka v Říši Divů a usmívám se od ucha k uchu. Jsou ti malí "prckové" hrozně roztomilí, i když vypadají jak malý tank na 4 nohách. Hladím si je a překvapuje mě jejich kůže. Je opravdu jak brnění - velice silná, hrubá, ale přesto na dotek teplá. Také mě překvapuje jejich velikost, když zjistím, že jim je teprve měsíc až dva. Myslel jsem, že jsou mnohem starší, když už jsou takto velcí. Všichni okolo se smějí a ptají se mě, zda jsem někdy viděl dospělého nosorožce? Přiznávám, že ne. A tak se nelení a dostávám ojedinělou nabídku: "Zítra tu zůstáváš a máš obrovské štěstí - pojedeš s námi na odchyt nosorožců bílých". Měli tu na farmě několik dospělých jedinců, ale objevili se útoky pytláků, kvůli jejich rohům. Takže budou zítra odchyceni a převezeni do jiné, lépe střežené lokality. Málem mi padá čelist na zem a mnohokrát děkuji.

Večer mi pak skutečně opět Herman s úsměvem na tváři přináší večeři. Přeje mi dobrou noc s tím, že ráno mě vyzvedne a vyrazíme. Tím natěšením skoro nemůžu usnout, nebo je to těmi 3 kafi co jsem vypil?

Ráno mě skutečně Herman vyzvedává a nejdříve mi jede ukázat v ohradníku nosorožce šedého.

Zde si dovolím trochu vzdělávání, které jsem také sám neznal. Existuji 2 typy nosorožců - bílý a šedý. V barvě v zásadě rozdíl není. Rozdíl je ve velikosti a temperamentu obou druhů. Nosorožec bílý dorůstá velikosti SUV, nebo dodávky, váží klidně 2,5tuny a je relativně kliďas; nosorožec šedý je velikostí menší, ale velice agresivní a může zaútočit bez vyprovokování. Také je prý jejich odchov složitější, neboť samci občas ve vzteku zabijí svoje mláďata (a mně pak bude někdo vyčítat, že občas zvýším hlas). Také mají oproti bílým přední pysk, aby mohli uchopit zeleň ze stromu, kdežto bílý nosorožci jí pouze ze země.  To by myslím stačilo, zpět k příběhu.

Poté, co mi ukáže tohoto šedého nosorožce, jedeme vyzvednout veterinářku. Tam mi ukazují, čím se bude lovit. Droga, která bude v šipce má za úkol dospělého nosorožce bílého uklidnit a tak nějak ukolíbat, ale úplně neuspat, aby mohl do kontejneru tento 2,5 tunový kolos vejít "po svých". Nosorožec je prý velice citlivý na drogu, tak mu stačí stejná dávka jako třeba antilopě. Ptám se, co člověk? "Ten je ještě citlivější. Tahle šipka by ho zaručeně zabila, je to 10 000x silnější než morphium," dovídám se. A pak už je vše připraveno. Seznamuji se s pilotem vrtulníku a ten s veterinářkou startují hledat ony dospělé nosorožce bílé v terénu. A my společně s nákladním vozem a kontejnery vyrážíme čekat poblíž. Po chvíli se ozývají, že prvního lokalizovali a šipka našla svůj cíl (řiť). Po několika minutách se nosorožec začíná klimbat ze strany na stranu, jak já po několika pivech a nakonec padá na bok s hlasitým "žuch". Nutno říct, že je opravdu obrovský, opět v TV vypadají mnohem menší. Když mu přetáhnou pásku přes oči, je bezpečné se přiblížit. Hladím ho po kůži, za uchem, kde ji má slabší a citlivou, lehám mu na břicho jak dinosaurovi a poslouchám, jak dýchá. Jsou to sice 2,5 tunové tanky, které běží rychleji než člověk, s pancéřovou kůží a s potenciálně velice nebezpečnou zbraní na čenichu, ale také opravdu krásné a svým způsobem úžasné stvoření. Nechápu, jak je může někdo zabíjet jen kvůli rohu.

Poté přichází veterinářka. Částečně neutralizuje drogu a snažíme se nosorožce za pomoci přinutit zvednout a dotlačit do kontejneru. Řeknu vám, je to fuška a člověk se přitom dost zapotí. Jako když se snažíte tlačit SUV se zařazenou jedničkou. Pracovní síly bylo dost a tak to se podařilo. Pak se chystáme hledat dalšího. Jako by těch zážitků ten jeden malý Čech z toho, že pomáhá odchytit nosorožce bílého, neměl dost. Tentokrát mě pouští s pilotem do helikoptéry vyhledávat další nosorožce. Pak vždy po zásahu, sednout na zem, počkat, až udělá nosorožec "žuch", uvázat, zvednout a dotlačit do kontejneru. A tak nejenom, že strávím spoustu času doslova na nosorožci bílém, dotýkám se ho a vidím ho z blízkosti, že cítím jeho dech a jazykem by mi oblízl půlku obličeje, kdyby chtěl. Ještě poprvé v životě létám v helikoptéře po safari. Hledáme další nosorožce a mezitím mi pilot z ptačí perspektivy ukazuje zbylá zvířata, co tu pobíhají - žirafy, zebry, pštrosy, tolik druhů antilop. Ani jsem netušil, že jich tolik existuje. Buvoly, pakoně a spousty a spousty dalších. Je to neskutečný den plný neskutečných zážitků.

Poté, co vše úspěšně proběhne, vracíme se zpět a Herman pro mě má "drobné" překvapení. Prý se o mě zmínil majiteli farmy a ten navrhl, že mě dnes ubytují v luxusních apartmánech, co tu mají pro hosty a už tam na mě čekají s obědem!! A tak mě Herman převáží i s kolem tam, kde už se na mě personál usmívá se slovy: "Tak to jsi TY ten cyklista!" Poté mi ukazují můj apartmán a vedou mě na oběd, kde jsem krmen až k prasknutí. Odpoledne jen tak chvíli odpočívám v křesle na terase. Chodí mě navštívit různí lidé z farmy, seznámit se, že o mě slyšeli.  Vyzvedává mě opět můj přítel Herman a ukazuje mi zbytek komplexu.

Jak padá tma, jsem opět navrácen zpět k rezidenci. Odpočívám, večeřím ohromný a výborný steak a směji se na celé kolo jak "měsíček na hnoji". Je neskutečné, co se tu za ty 2 dny odehrálo a pro mě ještě víc tím, jak se jeden malý Čech na kole tohoto všeho mohl stát na chvíli součástí. Toto rozhodně nejsou zážitky, které člověk jen tak zapomene. Vidět z blízka lvi, malé nosorožce, zúčastnit se odchytu dospělých nosorožců bílých, létat helikoptérou velkou část dopoledne nad safarim, být ubytován v luxusním apartmánu, pro exklusivní klientelu a s úžasným gastronomickým zážitkem? A to vše JEN tak? Lidé jsou občas schopni skvělých laskavostí bez vlastního zisku. Prostě JEN tak, pro úsměv toho malého Čecháčka na kole. A tak díky vám všem!