Tak přece jen..
Tak přece jen nemám pláště z ocele a nepřejedu Afriku, tak že bych ani jednou nepíchl. Když už se to, ale má stát, tak aspoň pořádně, jak jinak že?
Blíží se večer, a protože už jedu několik hodin v bushi uvažuji, kde přespím. Po chvíli vidím napravo od silnice pár domků, tak zastavuji a po malé, téměř zarostlé pěšince, vedu kolo směrem k nim. Když tam dorazím, místní na mě opět koukají, jak kdybych padl z oblohy. Na můj dotaz, zda se dá někde poblíž postavit stan a v bezpečí přespat, mě směřují rukou dál po silnici, nějakých 50km do města - to už téměř za soumraku nedám, ale ani se necítím příliš vítán. Tak se s poděkováním loučím a vyrazím zpět na hlavní silnici. Když ale sednu opět na kolo, něco je špatně. Najednou se mu moc nechce a vydává jiné zvuky - je mi to hned jasné. Pohled na zcela prázdné zadní kolo, to jen potvrzuje. Jenomže je téměř tma, tak se rozhoduji vyřešit spaní a lepení nechat na ráno. Jenomže kde? Kousek opodál vidím zašlou ceduli farmy Blackburn, tak se tam vedouce kolo vydávám. Když už ale jdu po cestě téměř 2 km, stále nic nevidím. Pouze cesta pokračuje dále, vzdávám to a vracím se zpět, že si postavím někde poblíž silnice stan. V tom potkávám majitele, jak se vrací domů, a poté co mu vysvětlím svoji situaci - jsem vítán. Ještě 1 kilometr musím plně naložené kolo, s prázdným zadním kolem, tlačit písčitou cestou, než dorazíme na farmu. Jsem úplně hotový a šel bych spát. Jsem vřele přivítán celou rodinou a po společné vydatné večeři mi připravují postel.
Ráno, pěkně vyspaný, se dávám do opravy kola. Vedle mě celou dobu stojí jeden z místních s nožem v ruce, připraven kdykoliv zasáhnout. Nevím sice na "co", ale jsem z něj nervózní a po chvíli ho vyháním do bushe. Když najdu a zalepím díru - pěkná puklina, zjistím, že duše stále uniká a to i kousek vedle menší dírkou. Když dám duši nakonec pod vodu, je to jako kdyby voda najednou mírně vařila. Napočítám cca dalších 7 menších dírek a pak už je dál ani nepočítám. To nemá smysl lepit a vytahuji rovnou duši novou. Nevím, jestli jsem všechny ty díry udělal na jednom místě, nebo se duše prodřela při tom 3 km tlačení, nebo už tam byly ty menší dříve, ale plast to nepustil? Je to jedno. Když jsem prohlédl plast po těch 11000 najetých kilometrech, vypadá jak cedník. Nechápu, že jsem nelepil už mnohem dříve. A když už teda konečně povolil, tak pořádně.
Každopádně duše vyměněná, a s plným žaludkem po vydatné snídani, pokračuji dále od této milé rodiny směr Livingstone - Viktorininy Vodopády a vstříc další zemi.
