Zážitky nikdy nekončí..
"No do háje zeleného, to nemůže ta silnice být chvíli rovná?? Jen se dostanu přes jeden kopec, už je tam další a pak hned zase další. Když to vypadá konečně na rovinatý úsek, cesta najednou uskočí někam do rokle, aby hned opět stoupala zpět nahoru! Těm lidem, co mi dokola opakovali už od Keni, že pokud jsem dojel až tam, s kopci jsem prakticky v Africe skončil. Já místo toho týden nedělám nic jiného, než že jezdím nahoru-dolů. Těm lidem bych nejraději udělal bolístku na zádech svojí bambusovou tyčkou (to není žádná metafora - skutečně si ji vezu). A o čem budu teď psát? Že se mi i přesto Zambie líbí a jsou tu moc fajn lidé?? Vždyť to píši v každé zemi, ale je to prostě tak,"- o tom se mi honily myšlenky poslední dny, při cestě do hlavního města Zambie - Lusaky.
Opustit příjemný pobyt u Rashida v Lilongwe a vydat se vstříc nové, další zemi na této cestě Zambii, to byl plán. Cesta dlouhá přes 700km, kde na konci budu v hlavním městě Zambie - Lusace, kde jsem již v kontaktu s českým rodákem Petrem, u kterého mohu odpočívat, strávit pár dní a počkat, než mi přiletí balíček od ženy, který mi souhlasili Petrovi kamarádi z Čech s sebou vzít do letadla, při cestě za ním. To nezní špatně, ale dojedu tam v pohodě? Poslední dny mě najednou začal trochu trápit levý loket, začal být bolestivý, natekl mi a dost hřál. Doktora jsem zatím nenavštívil, takže nevím, jestli je to zánět, nebo snad ne - nějaký parazit, protože úraz si nevybavuji. Trocha vnitřního hypochondra se začíná ozývat..
Na hranicích Malawi - Zambie to bylo šup,šup. Rychleji jsem snad hranici, ještě se získáním víza, neprošel. 50 dolarů, vízum na měsíc s možností bezplatného prodloužení, balíčkem kondomu pro (v mém případě) foukání balónku, které u vstupu rozdávali. Vjíždím do země. Emisního poplatku jsem byl zproštěn, když mi skutečně nakonec uvěřili, že ten stroj opravdu není motorový, ale pouze bicykl. I když, kdyby asi měřili zplodiny mé, po fazolích z předchozího dne, o pár dolarů bych asi zchudl.
V Zambii mě pak čekala parádní široká, čerstvě položená asfaltka- podle značky sponzorováno EU - tak díky domovino a první velké město - Chipata. Zde jsem po dlouhé době viděl, co je to dopravní špička (v Malawi, to znamenalo, že se potkají 2 auta), viděl obchoďáky jako Spar, a podobně. Zde jsem koupil lokální SIM kartu, vybral peníze z bankomatu a vyrazil s nadcházejícím večerem pryč z města. Po cestě byla cedule místní školy - vždy jistota přespání, tak jsem tam vyrazil. Když jsem se pak v kanceláři ptal, zda je možné si tu postavit někde stan - dost na mě překvapeně koukali, ale po vyslechnutí mé cesty, ze mě byli nadšení a že mě prý ubytují v pokoji s postelí. Pak se jen letmo zmínili, že škola je asi 200 metrů opodál a já jsem se právě ptal na spaní ve Výzkumném Ústavu Zemědělství – proto, ty překvapené pohledy, ale kdo to má poznat?
Ubytováni bylo nakonec na studentské malé ubytovně, kde bydlelo 5 studentů na stáži v onom ústavu. Pokud jsem se někdy smál, jak vypadá studentská ubytovna, to jsem ještě neznal tuto. Vedoucí, co mě k ní z kanceláří doprovodili, mi ukázali místo a raději utekli. Kluci - studenti byli fajn a moskytiéra všechnu havěť udržela na uzdě, tak jsem se pěkně vyspal, abych mohl ráno vyrazit dál.
Další 2 dny pokračovala cesta ještě relativně rovinatou oblastí, přes město Katete. Zde jsem mohl přespat společně se šváby o velikosti jakou jsem ještě neviděl, v kanceláři místního kostela. Farníkem byl pozván na večeři a sledováni amerického akčního filmu, což byla příjemná oddechovka. Další dny, co stále pokračuji po perfektním evropském asfaltu, přespávám jednou v hlídaném objektu o 2 hlídačích, kde jeden je tak zlitý pod práh, že nedokáže stát na nohách. Ten druhý- střízlivý říká, že nepije, ale je jediný ze tří, co tu celkem pracují. Je milý a dává mi na výběr, kvůli mému bezpečí, spát na malé vrátnici s ním nebo naproti v altánu, jak jsem původně zamýšlel, ale s tím totálně ožralým - volba je jasná. Když konečně usnu, hlídač se najednou zvedne a pustí si ke spaní nahlas malé ukřičené rádio. Na můj dotaz, jak dlouho to bude, mi odpoví, že u toho rád spí. No to si snad děla p*del?? Tohle je pro Afriku typické. Bezpečnost, nebezpečnost a nařízení - beru stan a jdu spát ven!! Vyspal jsem se parádně.
Další dva dny mám možnost přespat na základních školách. U první si večer, jako každý den, dávám "lavorovou" koupel, vyhrazené místo tu nikde nemají a tak se umývám u hřiště ve vysoké trávě, jen opodál slyším hlasitý smích místních pubertálních děvčat. Tak holky poprvé vidí bělošský zadek, snad jim to udělalo radost. U školy druhé – soukromé internátní, se seznamuji s moc milou paní. Sice trochu generál, kdy mě posílá: "udělej to", "zajdi si ještě tam", "pojď se najíst", ale je to fajn ženská a příjemná, tak se jednou nechávám řídit jak ovce.
Další den mám možnost zážitku, který se mi vryl s úsměvem a těžkým břichem do paměti. Jedu dlouho přes poledne, rád bych si dal oběd, ale nechce se mi vařit a tak koukám kolem cesty, zda neuvidím něco, jako prodej oběda. Když vidím nedaleko silnice sedět pod bambusovou střechou několik dam, co nad ohněm vaří - trefa!! V Tanzánii se oběd prodával co 50 metrů, ale v Malawi a v Zambii se všichni stravují sami a najít levné místo, s možností koupit si oběd je jak šafránu. Pozdravím a ptám se jich, co mají dobrého? Říkají, že šímu - těsto z kukuřičné mouky - to jí půlka Afriky a ptají se, zda to jím? Povídám, že ano a kolik to stoji? Jen se usmějí, že nic, že tu nevaří pro peníze, ale pro právě probíhající kurz pro vybrané úředníky z okolních vesnic, ve škole vedle nás. Ale ať se posadím, jídla je dost. A tak mě zavedou do školy, přeruší školení a jako opičku mě všem ukazují - jsou ze mě úplně nadšení, školitelé zapomínají na výuku, nechávaje dospělé žáky za sebou, jdou ven prohlédnout si kolo a vyslechnout si moji cestu. Pak mě usazují uvnitř, nosí na stůl, další jídlo a další. Abych se přiznal, za ty měsíce putování se mi žaludek roztáhl. Když přede mě někdo postaví jídlo, neptám se, jím dokud to nesním a vydá se toho do mě dost. Ale tu kopu kuřecího, salátu a oné šímy je prostě moc, až je mi téměř blbě a pořád tam je. Tentokrát jsem nad jídlem prohrál. Poté se venku fotíme a oslovuje mě mladá, na místní poměry hezká slečna. Rozhovor vede tak, že se najednou ptá, zda jsem zadaný? Mávám prstenem, že ano. Posteskne si, že hledá bělocha, co by vypadal jak já. Jestli doma náhodou nemám kamarády, co by uměli "dělat" děti co vypadají jako já? Trochu mě to rozesměje a trochu ta představa vyděsí - kolik takových nosáčů tu má ještě v okolí běhat? Děláme tedy jistý kompromis - na její požadavek si ji fotím, s tím, že ji budu doma ukazovat a třeba se někdo chytí, jen proboha, ať to pak nevypadá jak já!! Poté se už jen s těžkým břichem, úsměvem na tváři a máváním těm úžasným ženám – kuchařkám, ztrácím za horizontem. Tohle je prostě parádní země!
Během dalších dní, ale zážitků rozhodně neubývá. Cesta už přestala být rovinatější a začaly ony nechutné kopce. Silnice, i když vede zcela rovně bez zatáček, rovná ve směru vertikálním rozhodně není a jezdím pořád - celé dny - nahoru a hned zase dolů. Dokonce, i když vedle této cesty vede rovinatá oblast bez kopců, cesta prostě tímto směrem nepovede. Všichni milí lidé, které po cestě potkávám, mi vždy říkají to stejné: "ještě pár kilometrů a pak už je to rovina." Co jsem se ale v Africe naučil dobře je, že čas a vzdálenost tu vůbec nic neznamenají. Pokud ti někdo z místních řekne cifru vzdálenosti, vždy ji vynásob náhodně velkým číslem a trefíš se. Jednou je to 1,5x tolik, jindy 150x tolik, no a co?
V této oblasti také potkávám Italský pár cyklocestovatelů a přesto, že jedeme obráceným směrem, zastavujeme se. Máme ze sebe vzájemnou radost a dlouze si několik hodin povídáme. Je to parádní dvojka plná úžasných zážitků (jeden z mých oblíbených byl, když mi Andrea - borec ukazuje vytetovaný pokřivený bicykl na zápěstí - který si vytetoval sám, když jednou dost popíjeli u tetovacího salonu). Mají moc fajn a veselou náturu - snad se jim jejich kola dále točí s větrem v zádech.
Tento den byl mimořádně na kopce náročný. Takže když jsem byl navečer zastaven v jedné vsi pány sedícími pod stromem s nabidkou k odpočinku a nakonec i přespání - ani jsem se nebránil a ve výsledku byl velmi rád. Těmi pány byl místní starosta a farář a rozhodně to nebyla sucharská společnost. Popíjeli jsme piva, na která mě zvali, jedno za druhým; dlouze do noci si povídali, smáli se, tančil jsem s farářem uprostřed vsi na Zimbabwskou hudbu; se starostou házel petardy, které měl v kapse (neptejte se proč) okolním náhodným kolemjdoucím pod nohy a pak dělali překvapené; hrál billiard proti místnímu frajerovi, za bedlivého dozoru celé vesnice (bílý proti černým) a vyhrál; jedl čokoládové bonbony z místního obchodu, protože mi je farář stále nosil a prý ten obchod je jeho, tak co...
A poté během pár dalších dní, přespání v rodinné mešitě; trhání buráků přímo z kořenů podzemnice olejné; ochutnání smažených drůbežích střívek; konečně dorazil do Lusaky, kde u rodiny Kulichových (on Slovák, ona Číňanka) odpočívám v jejich rezidenci. Je to hrozně hodný a veselý starší pár, kteří sami procestovali svět a o příběhy (a jídlo) tak nemám nouzi.
Nakonec to tedy vypadá, že mám zážitky, o kterých lze v této zemi psát a nebude to jen o tom, jak jsou tito lidé fajn a země kopcovitá. Zambie JE země dost kopcovitá, umí být díky lidem taky náročná, protože pokřiky dětí [Hawa ju?!] (How are you-v jejich zkrácené verzi), tu na vás hystericky řvou co pár sekund tak dlouho, dokud vás vidí na horizontu. Což člověka po celém dni dost vytáčí, ale bože jak jsou tito lidé jinak fajn: veselí, neustále usměvaví a ochotni, to je zážitek k nezaplacení. V jedné chytré knížce jsem se blíže dočetl o významu Zambijské vlajky, kde letící orel znamená svobodu od nadvlády a svobodu slova, zelená znamená barvu přírody a její bohatství; červená těžkou cestu pro získání nezávislosti; černá barva lidu; zlatá je barva mědi, na kterou je Zambie bohatá a vyváží ji do celého světa.
Zambie je určitě velice zajímavá země, která mě velice mile překvapila. Moc jsem o ní příliš nevěděl, moc nečekal, ale zážitků spousta a to jsem teprve v půli cesty touto zemí. Už se těším, až vyrazím dál, poznávat tu druhou část, jen ty kopce to bude zase peklo, ale prý by už měly, podle místních, brzy skončit… Jo, jasně!! :)
