Třináctý stát!

et
6. února 2016

Odjezd z Khartoumu, hlavního města Súdánu na jih směrem k Etiopii byl z několika důvodů pomalejší, než jsem původně čekal. Jeden důvod byl, že jsem poprvé za celou dobu měl drobnější zdravotní komplikaci ve formě střevní virózy z jídla - večeře, na kterou jsem byl pozván. Několik dní jsem měl teploty, takže když jsem konečně vyrazil a bylo mi dobře, pořád jsem se cítil unavený. Druhý důvod byl takový, že jsem narazil na spoustu zajímavých a úžasných lidí, kteří trvali na tom, ať s nimi nějakou dobu pobydu a nikam se neženu (vždy jsem pobyl maximálně 1 noc). Takže jsem se seznámil s partou muzikantů z Wad Madani, kde jsem mohl pít a jíst cokoli, co mi přišlo pod nos a ještě mi nosili další; s různými obchodníky; majiteli firmy na zpracování sezamu, nebo prostými lidmi, kteří mě brali jako součást rodiny.

Také teploty na jih od hlavního města, i přesto že skončila poušť naopak vzrostly a tak se stávalo, že po poledni jsem měl na teploměru téměř 50°C a vítr, který byl spíš jako nechat se ofoukat rozpáleným fénem na vlasy. A tak jsem po 11dnech dorazil k hranicím ve městě Matema. Zde jsem si prošel klasické súdánské kolečko byrokracie a překvapivě neplatil žádnou pokutu, že jsem se ¨zapomněl¨ registrovat u policie do 3 dnů od vstupu do země, což je další finanční pálka. Tak jsem to risknul a tady si toho chybějícího dokladu v pasu nikdo nevšiml. Poté jsem vyměnil súdánské libry za etiopské birry a přešel hranici. Zde od té chvíle přišla absolutní ztráta soukromí. Četl jsem toho o Etiopii spoustu, věděl jsem, že populace tu na rozdíl od zbytku Afriky vzrostla na 3-násobek za několik desetiletí, že je tu problém s nenechavými prstíky a občas proletí po cyklistovi kámen, aby se tolik po cestě nenudil. Jenže číst to a zažít je věc druhá. Všude, ale opravdu VŠUDE zakopáváte o lidi, když skončí vesnice, stejně jsou okolo silnice nějaká obydlí a pokud tam není obydlí, stejně vás někdo sleduje, nebo někdo pokřikuje. A to je právě to asi nejhorší.. Drtivá většina Etiopanů, co jsem poznal, má stejnou slovní zásobu angličtiny, stejně špatnou a podávají to se stejnou razancí. Takže denně, nekecám, co minutu slyšíte, hlavně od dětí toto: Hey YOU! YOU! YOU! WHERE ARE YOU GO!? GIVE MONEY!! YOU! YOU! YOU! A tohle jsem schopni opakovat do zblbnutí. Jasně, někteří jen zařvou: kam jedu? Někteří zamávají, někteří dospělí se ptají výjimečně na peníze, jídlo, na to, ať je svezu, kam potřebují, ale děti? Pro ty mám spoustu jmen, jen žádné publikovatelné. Děti jsou tu opravdu všude, ve vesnici se ke mně většinou přidá chvost tak 10-30 dětí, kteří toto pokřikují stále dokola. Problém je, že většina vesnic končí tam, kde začíná brutální kopec a ty malý mršky umí běhat neskutečně rychle a dlouho – to se jim musí nechat. Takže jdou, běží vedle mě nějaký ten kilometr, pokřikují, občas je to přestane bavit, protože končí kopec a já začínám zrychlovat, tak po mě mrští kamenem (je těžký jim vysvětlit, že se to nemá, když jednoho chytíte, otec vidí to co syn udělal a lekci uděluje tak, že vezme kámen a mrští ho po něm, aby ho prohnal – chápete asi, co si z toho děti vezmou za ponauční J ) Tak jsem se rozhodl po několika dnech neustálého zájmu a společnosti celé vesnice při stavění stanu, při ranním uklízení, při protahování zad, při zastávce na svačinu atd., že jsem potřeboval vypnout a zaplatil jsem si jednolůžkový pokoj v hotelu a jen odpočívám.

Jinak je Etiopie přírodou krásná země. I přestože je Súdán relativně blízko, je to tu hodně jiné, jiná flóra i fauna. Úžasné kopce a hory, které jsou taky pěkně náročné na kole zdolat, ale to k tomu patří, i když má kopec téměř 20km, aspoň je pak krásný výhled a teplota o něco nižší.

A to je ve zkratce asi vše, omlouvám se za chybějící fotky, net téměř nefunguje, je nemožné cokoli otevřít, nebo nahrát. Já teď vyrazím opět více na jih směr Addis Ababa, držte mi palce, že žádný z letících projektilů nenajde svůj cíl – mě.

K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit