Hakuna Matata
Po celkem 22 dnech strávených v Keni jsem přejel hraničním přechodem do Tanzánie a začal prozkoumávat další zemi na mé cestě Afrikou. To, kromě vzrušení z poznávání nové země, lidí, zvyků, jídla, jazyka a dalších věcí také znamená sepsat pár slov a shrnout zážitky ze země předešlé.
Keňa je pro mě jednou ze tří cílových zemí, které jsem se opravdu těšil navštívit. Byl to Súdán, byla to Keňa a je to: ¨no na to je ještě čas, ještě tam nejsem¨. Stejně tak, jak mě Súdán nadchnul, ani tady jsem rozhodně zklamán nebyl a z Keni jsem odjížděl nadšený s tím, že se tam určitě jednou rád zase podívám. V Keni jsem rozhodně nenajezdil tolik kilometrů jako zatím v dalších afrických zemích, ale o to víc jsem se zdržoval na místech, která mě něčím zaujala, trávil více času s místními. Dalo by se říct, že Keňou jsem projel opravdu turisticky.
Poté, co jsem opustil domov Talitha Kum, odpočatý a velice dobře nakrmený, jsem směřoval do Velkého Afrického Příkopu. Ten se táhne od Mosambiku až po Izrael a tím jsem pokračoval dále směr Nairobi. Po cestě jsem navštívil čajové plantáže, kde roste čaj, který mi začal velice chutnat a na jejich způsobu pití s čerstvým mlékem jsem skoro začal být závislý. Po cestě jsem se rozhodl navštívit v Keni alespoň jeden Národní park a vidět volně žijící zvířata. To padlo na Hell´s Gate National Park. Vstupné bylo sice značně vysoké a přes šetřící morálku, jsem se rozhodl jednou plácnout přes kapsu a zaplatit vstup do parku i s poplatkem za přespání uvnitř. Přece jenom není moc Národních parků, kde můžete přespat ve stanu, za noci sledovat úžasnou okolní krajinu a poslouchat zvuky okolní zvěře, které nám Evropanům rozhodně známé nejsou. Park byl parádní, viděl jsem tam zblízka spoustu zeber, antilop, gazel, prasat bradavičnatých, šimpanzů, ale také žiraf, buvolů a nějakého typu ¨sviště¨, který se vůbec nebál a čekal, co dostane za poplatek ve formě jídla (nic nedostal, vstup už byl dost velký poplatek).
Další den jsem pak směřoval již do hlavního města Nairobi s tím, že tam pár dní strávím odpočinkem, získáním Tanzanijského víza a snad návštěvou české ambasády – seznámit se a také vyzvednout balíček, co mi žena na ambasádu poslala. Nakonec jsem v Nairobi zůstal týden a rozhodně to stálo za to. Tanzanijské vízum bylo zatím ze všech nejrychleji vyřízené (20 minut od příchodu a odcházel jsem s 3 - měsíčním vízem). Na české ambasádě jsem byl přátelsky přivítán a dostal jsem i dobré rady jak dále a kudy pokračovat v cestě. Jinak jsem měl možnost strávit čas na velice zajímavém místě. Tím místem byla čtvrť, kde jsem byl ubytovaný u svého kamaráda Mosese. Byla to čtvrť Soweto, která rozhodně nepatří mezi turisticky vyhledávané čtvrtě, nenajdete ji v žádných průvodcích. Je to čtvrť, kde se ulice neřeší, která sice není považována za oficiální ¨slum¨, která bělocha, jak jsem si ze začátku myslel, asi nikdy neviděla. Jestli je něčím známá, tak svoji vysokou kriminalitou. Musím přiznat, že i když jsem byl ubytovaný u Mosese, kde jeho byt o velikosti 1 místnosti 3x3 metry, včetně postele a kuchyně – vařič, nepatří mezi zrovna velké a většinou jsme tam místo pouze nás dvou spali 4, byl jsem spokojený. Moses byl úžasný kamarád, velice vstřícný a díky němu jsem se podíval na místa, kam bych se býval sám původně nikdy nevydal. Soweto, jak jsem psal, není oficiálně bráno jako slum, ale podle místních naopak ještě horší. To proto, že jsou zde i patrové budovy a tím je na relativně malém místě ještě větší koncentrace velice chudých lidí. Ti dost často bohužel nemají žádnou vizi ohledně budoucnosti a tak se uchylují ke špatné straně zákona (to jsou slova místních). Já jsem se zde pohyboval sám, přes den i v noci a musím říct, že jsem měl asi štěstí, ale nic takového jsem nezažil. Lidé byli sice mojí přítomností značně překvapení. Když už jsem stejnou ulicí procházel k domu několikátý den, tak se mě místní ptali ¨Co sakra, pohledávám na takovém místě já – běloch, vždyť na tom přeci nemůžu být tak špatně, abych byl tady v ghetto¨? Moje odpověď: ¨ Abyste tu měli aspoň jednoho muzungu (bělocha), z kterého si můžete dělat srandu¨. Upřímně jsme se všichni zasmáli. Lidé tam obecně byli přátelští, fajn a ulice v Sowetu rozhodně pulzovaly životem ve dne i v noci. Tím ale nikoho nenavádím, aby se tam vydal!!
Po týdnu jsem toto ¨živé¨ místo opustil a i přesto, že jsem se tam měl dobře, byl jsem opět rád a šťastný na cestě. Ta volnost okolo mě, ticho a opětovné šlapání mi už chybělo. Z Nairobi jsem tedy dále směřoval po asi nejrušnější silnici v zemi Nairobi – Mombasa, z které jsem po nějaké době odbočil. Dále jsem směřoval po malé cestě, směrem na Kilimandžáro, na kterou jsem měl párkrát opravdu impozantní výhled. Musím říct, že je to nádherná hora. Tím, že stojí sama uprostřed rovné krajiny, působí ohromným dojmem. Rád bych si ji vylezl a slezl, ale turismus se zde dostal na takovou úroveň, že by mě to asi ani nebavilo a hlavně se zde platí neskutečné poplatky (nutnost si platit kuchaře, který jde s vámi a vaří vám, průvodce, nosiče, vstupné, atd..). Takže jsem se touto nejvyšší, samostatně stojící horou na světě pouze několik dní kochal, až k hranicím s Tanzánií. Jako odměnou za tuto drobnou zajížďku mi kromě Kilimandžára bylo také to, že jsem měl možnost projíždět oblastí Masajského kmene. Vidět ve volné přírodě žirafy (vlastně žirafu) a seznámit se s Lucasem, německým 21 - letým cyklistou, který jede trasu Káhira – Cape Town, ale jinou trasou a jiným stylem než já. Strávili jsme spolu jeden den na hranicích s Tanzánií, kde jsme se rozdělili. Zde končí příběh o Keni a začíná ten o Tanzánii, který se zatím teprve píše do mé hlavy pozitivními zážitky.
Jak jsem již napsal, Keňa pro mě byla úžasnou zemí. Ano, Keňa není jen pohádkové místo, plné skvělých lidí. Samozřejmě má taky své mínusy, jako je vysoká kriminalita, o které jsem se dozvídal naštěstí pouze pomocí článků v novinách. Dále je zde nebezpečná doprava v hlavním městě, kde jsem byl bohužel i svědkem ztráty života chodce. Měl jsem v Keni možnost navštívit spoustu krásných míst, od již zmiňovaného dětského domova Talitha Kum, ale i několika základních škol, kde jsem byl vřele přivítán a vždycky jsem se tam chtěl podívat (cestovatelé z Afriky vždy ukazovali fotky z nějaké školy a já nechápal, jak se tam vlastně dostanou? – tak už jsem se tam dostal taky), místa jako bylo zmiňované Soweto, ale také dost církevních míst, kde jsem byl vřele vítán a hostem. Měl jsem možnost ochutnat spoustu jídel z jejich národní kuchyně a musím říct, že mi velice chutnala. Dále možnost poznat velkou spoustu zajímavých a pozoruhodných lidí, že si Keňu budu dlouho pamatovat a vzpomínat na ni jako na místo, které není pouze safari a Mt. Keňa. Je to země plná života, barev, veselých a vstřícných lidí. Jak místní říkají ve svahilštině: ¨Hakuna Matata¨, neboli bez problému.
