Etiopie je za mnou..
Po necelém týdnu odpočinku a relaxaci na české ambasádě jsem, ač nerad (to nic nedělání a být za velikou zdí, kde na vás nikdo nepokřikuje, se mi líbilo) opět vyrazil dál směr jih Etiopie. V pase už mám keňské vízum na 3 měsíce, takže propustku do další země mám. Z Addis to směřuji na Butajiru po menší silnici, kde chci navštívit jeden ¨zakopaný kostel¨ v Adadi. Není tak známý jako Lalibela, ale to je jednom dobře. A vidět kostel celý vytesaný ve skále v zemi – to se každý den nevidí, tak si jeden po cestě prohlédnu. Je to paráda a obdivuju tu víru lidí, kteří něco takového vytvořili. Nakonec tu i s pohledem na kostel přespávám na trávě kousek od něj. Pak co dosáhnu Butajiry směřuji na hlavní silnici do Ziway. Tam, když si dávám pauzu, dostávám z ambasády sms o nepokojích a několika úmrtí v oblasti, kam směřuji u Shashamane. Takže tam rozhodně nepřespávat. Než se, ale vydám pryč ze Ziway nakupuji ještě chleba. Když si chci uklidit nákup do brašny, snaží se mi náhodný kolemjdoucí ukrást klobouk z kola. Ruce jsem měl ještě rychlé, takže se mu to nepovedlo, ale k odchodu se nemá a já stojím obkročmo kolem kola. Chvíli na sebe pokřikujeme, lidé nás sledují, ale nikdo se mě nezastane a do toho místní děcka dotírají, ať jim něco dám nebo si to vezmou samy. Klobouk udržím a raději mizím pryč, tady je to na mě přesila. Po cestě navštěvuji ¨ostrov pelikánů¨ (on to ostrov ve skutečnosti není – takže jsem tam dojel na kole) a poté konečně odjíždím ze Ziway. Za městem to, ale není vůbec lepší. To co většinou dělaly do této doby děcka (házení kamenů, pokřikování, snaha mi občas něco urvat z kola) najednou v této oblasti dělají dospělí, kterých je po cestě mraky čekajících ve stínu a když mě vidí, stoupnou si k silnici a čekají, až budu u nich. Někdo pokřikuje, ať mu navalím peníze, někdo hodí kamenem, jiní použijí klacek, aby mě sundali z kola, a jeden mě švihne deskami, co drží v ruce. To už zastavuji, že ho přizabiji a poprvé ten dotyčný nezdrhá, stojí a čeká. Za mnou zastavuje dodávka, vyskakují dva chlapi, co to také viděli a jdou po tom útočníkovi, to už zdrhá, když vidí tu přesilu. Ti dva mi pak radí, ať raději jedu. Nemám tady z toho dobrý pocit, lidé jsou jak zvěř. A tak, když se večer blížím k jezeru Langano, které je turistická oblast, rozhoduji se přespat někde poblíž v zátiší, než u silnice, kde je to teď tak nepříjemné. U jezera je problém najít přespání, nakonec se, ale domluvím s borci, co se zde starají o Italský kemp, že mě tam nechají přespat. Nakonec tam zůstávám dvě noci na jejich doporučení, protože se situace dál ještě vyhrotila a policie prý zavřela silnici. Také se dovídám, že začaly velké nepokoje u Ziway (ano, to jsem už zjistil na vlastní kůži). Tak jsem tam s nimi dva dny, odpočívám, koupu se v řece a občas mě pozvou na jídlo, večer vždy děláme oheň na pláži. Další den tuto inkriminovanou oblast nakonec projíždím. Potkávám mraky vojenské techniky, spoustu lidí (policii, vojáky? – těžko říct) se samopaly na pick-upech, dodávkách a spoustu jeepů organizace UN. Přejezd je nakonec bez dalších incidentů a v Awasse se zastavuji za Honzou a Kristýnou z ¨Nadace Člověk v tísni¨ a přespávám u nich. Večer se pak dělá zahradní party s kolegy, kde se opékají české špekáčky J A další den opět práskám do koní.
Ani zbylých necelých 500km na hranici s Kenyou nebylo úplně bez zážitků. Spousta kopců, krajina se dost měnila, od bushe – po deštný prales, až po téměř poušť z té charakteristické červeno – země. Několikrát jsem už musel být na lidi ostrý, když se shlukovali kolem kola a snažili se třeba otevřít nějakou kapsu. Jednou jsem i použil pepřák, který jsem dostal od Vaška na ambasádě.
Po celém dni okřikování, kdy jsem celý den opravdu neměl ani minutu klidu si jeden frajírek stoupnul doprostřed silnice, když jsem projížděl a v kapse držel nůž. To už se stalo několikrát, ale nikdy nic neprovedli. Tentokrát, když jsem kolem projížděl, sekl mi nožem po zadní brašně. To už na mě ten den bylo vážně moc. Zastavil jsem a chtěl mu rozbít hubu, ale borec ani neutekl a dál držel nůž. Tak jsem mu stříkl trochu té dávky, při jeho překvapení, do obličeje. On beze slova někam zmizel a já raději skočil na kolo a odjel. Přece jenom tam byla spousta lidí. Večer jsem pak přemítal, jestli to byla adekvátní reakce, nechtěl bych mu nějak výrazně ublížit. Chtěl jsem mu dát lekci, že takhle tedy NE!! Nejraději bych mu jen dal pěstí, ale stále držel nůž a to riskovat nebudu. Na druhou stranu nejsem žádná ¨ovce¨ , abych ho nechal dělat to, co dělá a jen tak ujel. Naštěstí brašny to zvládly dobře, musím Němce pochválit za kvalitu.
Cesta na jih byla psychicky i fyzicky docela náročná. Tohle vše s kombinací výstavby nové silnice, která v této části nebyla téměř žádná a jezdil jsem nahoru – dolů po prašné a kamenité cestě více jak 100km, což bylo tak náročné, že jsem po téměř celém dni šlapání ujel třeba 40km a sotva jsem dýchal z toho prachu. Když jsem pak znovu najel na už hotovou část silnice s perfektním asfaltem – byl jsem štěstím tak bez sebe, že jsem zastavil a před nechápajícími lidmi ¨pokusil¨ políbit nový asfalt (pokusil proto, že podle fotky jde vidět, že se mi to přes nos nepovedlo, ale myšlenka byla asi jasná). Po tomto asfaltu a několika dnech jsem dorazil až do Moyale – příhraničního města Etiopie s Kenyou, odkud jsem se rozhodl poprvé použít autobus a část cesty vynechat. Konkrétně úsek o délce 500km až do města Isiolo, kvůli nebezpečí útoku somálských gangů (Aš – Šabab) a cyklista je snadná oběť. Takže moje cyklistické putování začíná téměř až v půlce země, na kterou jsem se společně se Súdánem a ještě jednou další zemí, co mám snad před sebou, z celé Afriky těšil nejvíce.
Ale to už je zase až na další příběh..
Etiopie byla na přejetí velice náročná, jak jsem již psal fyzicky, ale asi nejvíce psychicky. Jih Etiopie byl plný zážitků a poznal jsem na cestě spoustu úžasných a milých lidí, u kterých jsem mohl přespat na pozemku, byl pozván na jídlo, pivo, džus. Ochutnal jsem místní jídla, pil čerstvou kávu přímo u plantáže, kde rostla (bohužel slanou – z nějakého důvodu ji solí, místo sladí) a spoustu dalších úžasných a vtipných zážitků. Ale bohužel v porovnání s těmi lidmi, kteří na vás celý den pokřikují „ Hey YOU! YOU! YOU!“ atd. – je to náročné. Protože tito lidé se většinou chovají tak, že jste se v této zemi, v této chvíli objevil právě kvůli němu konkrétnímu a pokud se mu okamžitě nevěnujete – jsou uražení a pokřikují na vás. Dokonce jim ani samotným nedochází, co dělají, že na vás řvou jak na psa, protože když na ně zpátky zakřičíte to stejné – dost často jsou opět naštvaní a jen málokdy to pochopili a smáli se. Etiopani jsou velice hrdý národ na to, jak je jejich země spojená z mnoha rozdílných kmenů, různých náboženství a vůbec etnik, jak spolu všichni žijí v harmonii, ale opak je pravdou. Téměř každý den jsem potkával vesničany se samopaly na ochranu před znepřátelenou jinou vesnicí – kmenem. Několikrát jsem se neplánovaně objevil v oblasti nepokojů, nebo došlo na cestě za mnou, nebo přede mnou k úmrtí lidí vlivem potyček.
Etiopie je přírodou krásná země, bohužel tak jak Súdán je nádherný i tím, jací jsou tam lidé, u Etiopie to platí také, bohužel obráceně. Jsem rád, že jsem tuto zemi navštívil, ale když řeknu jednou a dost, bude to zde myslím pravda. Ale teď už je přede mnou Kenya a hurá za Safari..
Jen pro zajímavost.. Ač je to skoro neuvěřitelný, více jak 7000km v nohách a stále jsem ještě ani jednou nepíchnul duši. Přitom Etiopie je plná rostlin, které mají všude ostny a dost často jsem je z pneumatik vytahoval po desítkách – musím tu pneu SCHWALBE MARATHON blahořečit. A to už je opravdu vše. Díky, ahoj..
