Nový Zéland

nz
6. února 2020

Uff, opět beru do ruky svůj telefon a dávám do sepisování dalšího článku. Po velmi dlouhé době, pravda. Nechci abych začínal negativně, to ne, ale říkám si, co mám sepisovat? Nový Zéland je krásná země, o tom není pochyb, ale kultura je přece jenom podobná té naší, a tak vše co se děje okolo není taková exotika jako například Indie, nebo Súdán a psát, jak jsem ráno vstal, vyprázdnil se, nasnídal a vyrazil vpřed, zastavil na oběd, večeři, postavil si stan a šel spát, příliš zajímavé není, ale zkusím vypíchnout to zajímavé, zajímavější.

Na Nový Zéland jsem se těšil. Země všemi chválená pro svoji překrásnou a stále divokou přírodu. Nepotkal jsem asi nikoho, kdo by Nový Zéland navštívil a řekl, že to stálo za starou bačkoru. A tak jsem začátkem prosince z Melbourne od všech těch požárů odletěl do Queenstownu na jižní ostrov Nového Zélandu, přímo doprostřed krajiny Pána Prstenů.

Po přistání začalo už pro mě klasická rutina, projít celní kontrolou. Tady oproti jiným přeletům proběhla navíc zevrubná kontrola kola a stanu, zda není znečištěný půdou z Austrálie, abych nezanesl na Zéland nové pidi-organismy. Pak už klasika, před letištěm vybalit zavazadla a dát se do sestavování kola, abych mohl vesele letiště opustit na svém Bedřichovi. Okolí Queenstownu a přiléhajícího jezera je obklopeno horami s bílými vršky pokryté sněhem. Tady dole zrovna prší, žádná sláva, ale prší tu už několik dní, možná týdnů a město začínají ohrožovat povodně. Všude leží pytle s pískem, cyklostezka podél jezera je nepoužitelná, na některých místech prostě mizí pod hladinou jezera. Ale výhledy jsou tu parádní, přesně tak, jak jsem si Zéland představoval. A tak první dny pokračuji směrem na jihovýchod jižního ostrova, většinu trasy projíždím po cyklostezkách a některé z nich jsou bývalé železniční tratě, které na cyklostezky přetvořili. Ty mě opravdu baví, tunely napříč kopci, mosty přes údolí a stoupání s velmi malým sklonem, ale s pěknými výhledy. Většinu času mě ale neustále doprovází silný vítr a deštivé počasí. Místní mi povídají, jak touto dobou už bývá obvykle krásné letní počasí, ale tento rok ne a ne přijít. A tak některé dny sedám na kolo až pozdě odpoledne, protože se schovávám před deštěm, nebo naopak po dešti natahuji provaz a suším veškeré oblečení a spacák ve větru. To, když mi naprší do brašen a vytahuji večer veškeré oblečení zcela promočené. Na druhou stranu mám ale štěstí na lidi. V tomto počasí se několikrát stane, že mi někdo zastaví autem a pozve mě k sobě domů osušit, a přespat v suchu. Takže žádný drama, a vždy po pár dnech si můžu odpočinout jak princezna v peřince. A když už mám štěstí a přestane pršet a vysvitne slunce, kochám se krajinou. Kopce, všude pastviny s ovcemi, strmé útesy na pobřeží, písečné pláže a oceán.

Když už mám pocit, že toho pobřeží bylo dost, mířím do střední části ostrova, kde se jako páteř táhnou novozélandské Alpy. Krásné výhledy na horské masivy pokryté sněhem, ledovec, zářivě modrá jezera a rozkvetlé louky. Tam mám tentokrát pro změnu štěstí na počasí a krásné výhledy, a tak se vydávám na celodenní trek na jeden z okolních vrcholů. Z toho mám nakonec docela zážitek. Během cesty nahoru, předcházím skupinky lidí s výborným vysokohorským oblečením, batohy, expedičními botami a mezi nimi já jen v kraťasích a svých potrhaných a velmi děravých botách. Na druhou stranu mi moje fyzička dává značnou výhodu a neustále všechny předbíhám a ztrácím za sebou. Pak končí cesta a začíná trocha sněhu, pak led, a nakonec sníh místy metr hluboký, ale nestěžuji si a dostávám se až na vrchol hory Ollivier. Tam se přes hodinu kochám úžasným výhledem do údolí, na okolní hory a nejvyšší horu Mt. Cook (3724mnm), a po několika selfie se vracím dolů. To potkávám zástupy skupinek, které jsem předtím předcházel, nikdo z nich se ani ne vrchol nechystá, prý je to příliš daleko a příliš náročné, většina se otáčí u hranice sněhu, nebo cca 500 metrů pod vrcholem, kde je horská chata. Jakmile se vrátím úplně dolů na parkoviště, rychle vše sbalím, a ještě jedu dalších 60 km pryč, než přichází tma. To už přece jenom možná bylo trochu moc, protože pak další 3 dny chodím jak naprcaný kačer, jak mě pálí stehna. To už se ale blíží období Vánoc a tak 23. prosince přijíždím do městečka Fairlie. Většinu času mi nevadí být v cizích zemích úplně sám, ale Vánoce jsou období, kdy tak nějak vnímám, že se mi opravdu nechce spát někde ve stanu uprostřed divočiny a svátky zcela ignorovat. Když nemůžu být tedy doma s nejbližšími, aspoň je strávit trochu Vánočně, by bylo fajn. I tentokrát se na mě usmálo štěstí. Když jsem přespával u jedné rodiny několik týdnů předtím a několik stovek kilometrů daleko, rodina se zmínila, že ve Fairlie mají náhodou starý dům po rodičích. A pokud bych tam náhodou zajel, ať jim zavolám, řeknou mi, kde je schovaný náhradní klíč a mohu tam klidně několik dní strávit. To je hezké gesto. A cca o týden později v úplně jiné rodině, padl dotaz, co budu dělat o Vánocích? Na rovinu jsem přiznal, že netuším, a tak mě i tito hostitelé pozvali ať strávím Vánoce s nimi ve Fairlie městečku, odkud pochází jejich rodiče a všichni se tam o Vánocích scházejí. To už jsem nemohl ignorovat. Taková náhoda, že zcela 2 různé rodiny, žijící cca 200 km daleko od sebe, mě obě pozvou do jednoho městečka o velikosti spíše malé vesnice? A ke všemu, jsem byl opravdu blízko zrovna v období Vánoc. A tak jsem strávil Vánoce ve velké rodině na farmě a zažil zase jiné Vánoční zvyky, jaké jsou u Kiwi populace (Novozélanďanů) a poleháváním u roztopeného krbu a s hrnkem kafe s nápisem "Nejlepší dědeček".

Bylo to fajn si odpočinout, ale když jsem konečně Fairlie opouštěl, naopak jsem se vůbec dobře necítil. Nevím, jestli se o mně pokoušel nějaký bacil, ale po několik dní jsem se prostě nemohl rozjet, neustále jsem musel zastavovat, odpočívat a pohyboval se spíše jak zombie. Naštěstí po Novém roce byla energie zase zpět. Vůbec oslava Nového roku byla spontánní akce uprostřed národního parku. To si tak vylezu z cca 900 m dlouhého jeskynního systému, kterou protéká menší bystřina a dám se do řeči s holčinou z Polska. Po chvíli se k nám připojí její přítel, a pak jejich kamarád z Francie. Za chvíli se zastaví další klučina, protože slyší češtinu. Je to Martin a tady na Zélandu žije a pracuje na vývoji vesmírných raket a pak přichází ještě jeho přítelkyně z Fidži. A jak se říká, spontánní akce jsou nejlepší, najednou všichni sedíme na lavičce, popíjíme piva, každý na stůl přidává nějaké jídlo a šampaňské na oslavu. Tedy všichni kromě mě, protože jsem jediný, co cestuje na kole a šampaňské jsem v brašnách opravdu neměl. A tak zábava pokračuje hluboko do noci, než si lehám jen tak na zem do trávy a usínám Ráno se rozloučíme a jedeme každý svým směrem. Ten den, tedy 1.1. nového roku byl ale zvláštní. Celý den obloha vypadá, jako by právě vycházelo slunce. Po obloze se drží silný opar, vše má nádech do červena, a i přestože je poledne, slunce prosvítá slabě červeným světlem. To se tak stane, když fouká vítr od Austrálie a celé nebe se zahalí kouřem z požárů více jak 2000 km vzdálené Austrálie. Člověk může ve vzduchu téměř cítit všechny ty upečené koaly.

Další část cesty pak pokračovala naopak po západním pobřeží jižního ostrova. Podnebí na této straně je opět úplně jiné. Najednou jsem se objevil v oblasti deštného pralesa. Tohle je právě nesporná výhoda Nového Zélandu. Na relativně malém prostoru se dá najít spousta klimatických pásem a úkazů. Kromě horského masivu uprostřed, je západní pobřeží deštným pralesem, na jihu jsou zase fjordy jak v Norsku, východní pobřeží se svou zelení, pastvinami mi zase dost připomínalo Irsko. Pak jsem nalodil Bedřicha na trajekt a průlivem Cook Strait se přeplavil na severní ostrov. Ten na rozdíl od jižního, který vznikl pohybem tektonických desek, vznikl vulkanickou činností. Díky tomu, není problém občas narazit na nějaký horký termální pramen a jen tak se vykoupat, nebo u silnice najednou vidět stoupat páru ze země a cítit v okolí sirovodík. Na severním ostrově jsem se projel kolem nevýrazného kopce, který se ale chlubí nejdelším názvem místa na světě - Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu. Jen to proboha po mě nikdy nechtějte abych vám to nahlas zopakoval. Když jsem ten název místa ale viděl, říkal jsem si, jak moc bych se musel ožrat, abych nějaké takové jméno pro místo vůbec vymyslel a hlavně si to zapamatoval. Ale Maori národ (původní obyvatelé Nového Zélandu), k tomu jistě důvod měli. Ve střední části ostrova jsem vyrazil na další celodenní trek okolo momentálně neaktivních sopek. V noci jsem se prošel části lesa, kde svítí na Zélandu oblíbené malé larvy broučků "Arachnocampa Luminosa". Larvy, které vylučují lepkavé vlákno a vyzařují slabé modré světlo, které má přilákat drobný hmyz a po přilepení na vlákně bude potravou oné larvy. Na Zélandu je takových míst spousta, hlavně jeskyně musí být určitě zajímavé, ale také většinou turisticky profláknuté a drahé na vstup, přitom se tyto larvy dají běžně spatřit i v noci v lese.

A právě turismus je něco, co zážitek ze Zélandu dokáže pokazit. Jasně je pokrytecké stěžovat si jako turista, že je na Zélandu spousta turistů, ale je to tak. Ročně se na tyto dva ostrovy vydává více a více lidí a množství turistů už ročně převyšuje počet obyvatel těchto ostrovů. A známá místa bývají občas doslova přeplněná autobusy a turisty převážně z Asie. Mnohokrát jsem byl svědkem, jak přijedou autobusy s Čínskými turisty, ti se doslova sesypou na konkrétní atrakci, vyfotí si milion selfie a zase se vypaří jak pára nad hrncem někam dál. Z tohoto důvodu jsem i vynechal návštěvu kulis Hobitína, vesnice hobitů z filmu Pán Prstenů. Když jsem u brány zjistil, kolik chtějí za vstupné a viděl, jak dovnitř vjíždí, co cca 5 minut autobus plný lidí a další zase odjíždí, chuť mě přešla. Ale lepší už to nebude, tak co.

A pak už zbývala jen krátká vzdálenost a dorazil jsem si Aucklandu. Největšího města této země. Tady už pár dní odpočívám a chystám se na další etapu. Přiznám se ale, že jsem se tentokrát už opravdu dlouho rozmýšlel, jak dál a jestli vůbec. Už jsem na cestě bez pár měsíců téměř dva roky, přejel jsem Evropu, Asií, Austrálii a teď Nový Zéland. Na jednu stranu rád objevuji nová místa, kde jsem ještě nebyl, ale na druhou stranu, už začínám mít silnější a silnější pocit, kdy uvažuji, jestli už není čas návratu domů. Ale kromě toho, že jsem už opravdu dlouho pryč, musím se také přiznat, že už mě Nový Zéland až tak příliš nenadchnul. Abych to upřesnil, Nový Zéland je krásná země (tečka). Plná divočiny, hor, krásné přírody, milých lidí a všude přítomných ovcí. Ale už jsem toho viděl prostě hodně a začínám být trochu tím vším zahlcený. Je toho poslední dobou málo, co by mě z okolí opravdu nadchlo a stálo by mi to za to, abych vytáhl fotoaparát z brašny. Zároveň vím, že mě země, které mají stejnou kulturu jako je ta naše evropská, nebo řekněme západní, nikdy příliš nebavila. Čím větší je rozdíl, čím více mě to nutí se přizpůsobovat, tím více mě to baví. Proto mě zatím nejvíce bavila Afrika a Asie. A tak jsem se ještě rozhodl dát tomu šanci a pokračovat. Ale jak dlouho? No to se uvidí. Na jednu stranu říkám si, třeba mě změna prostředí opět nakopne a začne mě to bavit, zároveň je tu ještě jeden (poslední) osídlený kontinent na kterém jsem ještě s Bedřichem nebyl, tak proč tomu nedát šanci?

A tak se blíží čas vyrazit dále, tentokrát s tím nebudu dělat takové tajnosti, pro některé z vás konečně kontinent, na který jste se mě už dříve ptali. Mířím do Jižní Ameriky, přesněji do Patagonie. To by mohla být dostatečná změna. Nepopírám, těším se tam. Zéland jsem si užil, ale už to začal být stereotyp a potřebuji změnu. Těším se na zcela nový kontinent, těším se na novou kulturu, jazyk, těším se na patagonskou přírodu a uvidíme, jak moc mě to zase bude bavit. Třeba hodně, třeba ne. Podle toho se uvidí, jestli pojedu dál už jen pár měsíců, nebo těch měsíců bude víc. Uvidíme. Teď je čas sbalit Bedřicha a těch svých pár brašen, pořídit teplejší oblečení a připravit se na přelet.
Hola gringos, gracias :)

K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit