Laos + Vietnam
Můj pobyt v Laosu nebyl nikterak dlouhý. Moje cílová země je Vietnam, který je hned vedle, ale když už jsem tady v JV Asii, rozhodl jsem se na chvíli také nakouknout právě do Laosu a pár dní tu strávit. A tak jsem za necelé dva týdny, pár míst během cesty do Vietnamu navštívil. Už překročení hranice z Kambodži do Laosu byl zážitek. Země jako Laos a Kambodža jsou známé tím, že si na hranicích často říkají o úplatky, nebo spíš poplatek za "něco". Poplatek za výstupní razítko, za vstupní razítko, příplatek za vízum a podobně. Při opouštění Kambodži si úředníci řekli o $2 za výstupní razítko k opuštění země. Usmál jsem se, zakroutil hlavou, že bohužel $2 nebudou. Úředník nehnul brvou, dal mi razítko do pasu i tak, a já se mohl vydat na hraniční přechod do Laosu. Tam jsem předem vyřízené vízum neměl, protože je možné ho vyřídit přímo na hranicích. A tak jsem vyplnil žádost o vízum, podal pas, zaplatil $30 poplatek a čekal na vyřízení. A situace se opakovala, úředník mi oznámil, že chce ještě další $2 za vyřízení a razítko. A tak jsem se opět usmál, a řekl, že další poplatek platit nebudu, že peníze za vízum už mají. Úředníkovi se to pochopitelně nelíbilo a poslal mě, ať si jdu zpátky sednout do čekárny, což jsem udělal, já mám času dost. Přijel jsem na kole a ohledně času jsem absolutně svým pánem. Mezitím přijíždí dodávka s dalšími turisty, kteří chtějí vstoupit do Laosu. Jsme všichni přibližně ve stejném věku a z celého světa, a tak si během chvíle začínáme povídat. Oni pochopitelně dostávají úplně stejné dotazy na extra příplatky jako já, které také naštěstí nehodlají platit, a tak nás pak sedí na lavici docela pěkná skupinka turistů. Jak sleduji úředníka za přepážkou, musím se usmívat. S každou další osobou a každým dalším odmítnutím úplatku je čím dál více nervózní, a přestože sedí u klimatizace, začíná se rosit potem a neustále kroutí hlavou nad tvrdohlavostí těch turistů. Je jasné, že to dlouho nevydrží, a tak jsme všichni po jedné hodině úspěšně v Laosu i bez uplácení. Tam se rozloučíme a vydáváme každý svým směrem. Kousek za hraničním přechodem se totiž nachází turisticky oblíbená oblast "4000 ostrovů" v místě, kde se řeka Mekong rozlévá do široké delty, než se opět spojuje v jednu dál v Kambodži. Ostrovy, mezi kterými přejíždí neustále loďky vozící jak místní, tak turisty. Ostrovy většinou překypující hotely, restauracemi a vodopády. A tak navštěvuji ty největší, vodopády Khone Phapheng, které jsou největší svým průtokem v JV Asii a další menší a mezitím se vždy s místními dohaduji o ceně za převoz na další ostrov. Místo to není špatné, ale záleží, co člověk hledá. Pokud člověk hledá klid u vody, kde si lehne do houpací sítě a zvedne se jen na jídlo, tohle je správné místo kam vyrazit. Pro mě ale hordy turistů, hotel na hotelu a neustále dohadování, protože by místní chtěli všechny moje peníze, příliš zajímavé není, a tak se zdržuji jen jednu noc. A pak mířím Laosem dál na sever. Vízum mám na měsíc, ale tak dlouho tu rozhodně strávit v plánu nemám, a tak nejdříve pokračuji po hlavních silnicích a pak horským terénem po cestičkách. Protože je zrovna období dešťů, vždy mě během dne zkropí několik litrů vody z procházejících bouřek. Horko je nepříjemné a po deštích se ani neochladí, jen přibude vlhkost a začíná být nepříjemné dusno. Vlastně ani nevím, jestli jsem pak mokrý od deště, nebo vlastního potu. Jsem umaštěný, na zadku mě z vlhka trápí opruzeniny a únava je značná. Vysvobození pak přichází, když si pak vystoupám přes 1000 výškových metrů na Bolaven náhorní plošinu. Všude spousta vodopádů, po okolí se nachází samé čajové a kávové plantáže. Jezdím si po kopcích neustále nahoru dolů, všude spousta zeleně a plantáží, kolem se honí mraky a občas zaprší a napříč krajinou přes neprostupnou džungli lze vidět různé vodopády. Do toho popíjím místní čaj a kávu, která má bohatou chuť. Tady se mi líbí. Pak pokračuji opět na sever. Volím cestu mimo hlavní tahy, protože ty by mě vedly buď přímo do Vietnamu, nebo po hlavní tepně na hlavní město Vientiane, kam se nechystám. A tak po malých cestičkách projíždím horským úbočím podél hranice s Vietnamem. Je to díky nepříjemnému horku a malých cestičkách náročné, ale zase mám tak možnost se pohybovat venkovem po malých vesničkách a přírodou, které je mi mnohem bližší, než hlavní tahy a města. Laos je země plná rýžových polí, vodopádů a řek, a tak musím občas využívat převozníků, protože tam kde možná dříve most byl, jsou dnes jen staré polorozpadlé pilíře. Laos nepatří mezi nejbohatší země v regionu, to je asi jasné. Jízda po malých vesničkách mimo hlavní tahy je zážitek. Pro místní lidi ve vesnicích jsem doslova zjevení, často se k silnici schází téměř všichni obyvatelé, lidé mě sledují, mávají, volají, nebo se jen usmívají a doslova zírají. Děti pobíhají okolo anebo se běží s pláčem schovat. I takto může můj vzhled na některé jedince zapůsobit. Lidé jsou poměrně milý a pohostinní, ale už se tu také častěji setkávám s odmítnutím. To je následek působení komunismu. Často přespávám v klášterech, kde jsem ještě vítán. Vše se díky období dešťů zelená, roste rýže, lidé prohání dobytek po pastvinách, život je prostý, domy také, krajina parádní.
A pak přišel čas se posunout do Vietnamu, poslední země, kterou jsem měl v Asii v plánu navštívit a kam jsem to vlastně celé od začátku směřoval. Sranda je, že jsem ale málem ani do Vietnamu vpuštěn nebyl. Za vše mohla taková drobnost, jako to, že cestuji s dvěma pasy a opustil jsem Laos s jedním a vízum do Vietnamu jsem měl v pase druhém, protože ten první už je téměř plný razítky a nemá další volné listy. Úředník si můj pas vzal a dlouho opravdu dlouho ho studoval, pak mě poslal sednout si do čekárny, zatímco já sledoval, jak si volá další kolegy a něco řeší, zatímco zkoumají můj pas. "Tohle rozhodně není dobré znamení", říkal jsem si, ale cestování, už mě naučilo přijímat věci takové jaké jsou a zbytečně se nestresovat, když to ničemu nepomůže. A tak sedím a v klidu čekám co bude. Po hodině úředník za mnou opět přichází a oznámí mi velmi špatnou angličtinou a gesty, že mě nemůže vpustit do země, protože musím mít razítko výstupu z Laosu a vstupu do Vietnamu v jednom pase, nikoliv ve dvou. A proto se mám vesele vrátit do Laosu. To jsem ale rozhodně v plánu zase neměl já. Co bych dělal zpátky na hranicích do Laosu? Tam se se mnou rozloučili, dali mi razítko, že jsem zemi opustil a tím moje vízum skončilo, a tak jsem se nedal tak lehce. Začal jsem argumentovat, že mít dva pasy je naprosto legitimní a další řeči a možná, jenom možná jsem k tomu přidal i trochu "psí oči". Argumentoval jsem cca půl hodiny a úředník se nakonec odešel poradit se svým vedoucím. Uběhla další půl hodina, zavolali si mě k přepážce, a nakonec dostávám razítko o vstupu do Vietnamu a sám úředník mě prosí, abych co nejrychleji pokračoval dále a už se tady na celnici více nezdržoval. Nemusel mi to říkat 2x, nechtěl jsem čekat, než si to nějaká vyšší hlava pomazaná zase rozmyslí, ale tak jednoduché to nebylo. Když už jsem strávil dvě hodiny na celnici, začal jsem být ostatním podezřelý, a tak pak chtěli vidět každé zavazadlo a poslat přes rentgen. Když jsem všechny brašny z kola sundal, donesl do rentgenu, pak opět donesl na kolo a vše opět připevnil, stál už kolem mě hlouček všech celníků a gesty mi naznačovali, ať už proboha odjedu. A tak jsem jen zamával, a přestože jsem byl hladový, nezastavoval jsem, dokud nebylo dvouciferné číslo kilometrů mezi mnou a hraničním přechodem. Ale co, jsem ve Vietnamu, jsem.
První den tím ale moje zkušenost s policií nekončí. Večer nemohu nikde najít vhodné místo pro stan, a tak se nakonec ptám jednoho starého pána ve vsi a ten mě zve k sobě dovnitř do malého a prostého domku z bambusu. Je to starý pán, který žije sám. V puse nemá téměř žádný zub a na hlavě naraženou růžovou kšiltovku s anglickým nápisem GIRL "děvče". Podělí se se mnou o svoji večeři ve formě červené rýže s chilli s pak jdeme spát. Já si lehám venku na verandě na svoji karimatku, když mě po chvíli budí policie. Čekám, že to dopadne jako vždy, když k něčemu takovému dojde, a to je, že mi oznámí, že tu nemohu spát, že musím do hotelu a ve výsledku to znamená, že sednu na kolo, odjedu pryč za jejich revír a pak si postavím stan, protože už je nezajímám. Tentokrát si ale zkontroluje můj pas, pak mi přikáže, ať si kolo nenechávám vedle domu, ale schovám pod stříšku. Zeptá se, jestli mám hlad a když odpovím, že ne, rozloučí se a odjíždí. To je příjemné překvapení. Ráno se s milým dědou rozloučím já a pokračují dále na jih, směr Ho Chi Minovo město (bývalý Saigon), kde moje pouť Asií skončí. V zásadě díky geografii Vietnamu mám dvě možnosti. Buď pokračovat na jih na západní straně Vietnamu, v horách, kde je malý provoz a málo obydlí a spousta krásné přírody, anebo pokračovat po východní části u pobřeží podél moře, kde vede hlavní silniční tepna a také veškerá města, takže je rušno. Moje první volba byla jasná, jedu dále horami, ale po pár dnech mě trápí nepříjemná únava, je horko, neustále stoupání a já se cítím tak, že bych klidně spal 20 hodin denně. Mám problém kdekoliv sehnat jídlo, protože ve vesničkách téměř nic nemají, kromě čínských instantních nudlí. A tak odbočuji a mířím k moři. Horko je tam ještě větší, ale díky rovinám, mohu najednou frčet rychleji a nechat vítr, aby mě chladil. Nakoupit jídlo už problém také není, jen je všude okolo hustý provoz a velká města. Najednou místo prostých domků a farmářů, projíždím kolem mrakodrapů a luxusních hotelových resortů. A tak mám možnost se konečně od doby, kdy jsem byl v Ázerbájdžánu u Kaspického moře, konečně zase koupat ve slané vodě na písečné pláži. A pláže jsou tu kilometry dlouhé, parádní a překvapivě nikdo nikde. Každý den, co si dávám v horku pauzu, jsem na pláži jediný anebo jediný, kdo je ve vodě. Maximálně okolo pár rybářů, co spravuje sítě. Na druhou stranu, pokud si najdu místo na pláži už daleko od letovisek, je to jen samý odpad a puch z něj, přes který se mám k moři prodírat, a to je smutné. Ne náhodou je prý Vietnam jeden ze států nejvíce znečišťujících světové oceány plastovým odpadem.
Lidé ve Vietnamu jsou vcelku milý, i když občas dost iritující. Úroveň angličtiny je téměř nula, jen pár lidí umí trochu anglicky a většinou jen pár slov. Celý den na mě děti, ale i dospělý pokřikují "Hello!!!", s takovou kadencí a hlasitostí, jako by mě chtěli tím křikem sestřelit z kola, a to se opakuje neustále. Občas mávají, většinou se usmívají, protože to nemyslí špatně, jsou jen prostě nadšení, že vidí cizince. Pokud ale zastavím, občas se na něco zeptat, promění se to jejich mávání a úsměv v totální ignoranci, nebo ostych, že nechtějí ke mně přijít blíž. Občas se začnou koukat jinam a předstírají, že tam nejsem a že mě nevidí, nebo se vzájemně postrkují, koho ke mně poslat. Z těchto důvodů, z toho neustálého a nepříjemného horka, kdy se potím celý den a většinou i celou noc. Z toho, když zaprší, tak je příjemné dusno. A tak mi už začíná přicházet po několika měsících v JV Asii tato oblast monotónní a vlastně mě tu moje putování už pomalu přestává bavit. Říkám si a myslím to zcela vážně, že potřebuji dovolenou. Když odcházím od moře kolem hotelu, říkám si, jak by bylo naprosto super jít dovnitř, mít all-inclusive, kdy budu jen jíst, odpočívat ve stínu mimo to nepříjemné slunce a občas se vykoupu v moři. Za normálních okolností je to dovolená, která mě naprosto nezajímá ani neláká. Uvědomuji si, že to chce změnu. Ještě, že se už chystám vyrazit jinam, protože další zemi v JV Asii bych už vidět nepotřeboval. Potřebuji nový impuls, a buď mě to zase začne bavit anebo ne a bude čas uvažovat o návratu domů. I Bedřich trpí tím neustálým vlhkem a co šlo, je rezavé jak liška. Některé díly skřípají, a jsou součásti, které už potřebuji nutně vyměnit.
A tak ještě pokračuji dále na jih. Nejdříve stále podél pobřeží s občasnými přestávkami na koupel, než se vracím opět do vnitrozemí. Lidé mě občas zastavují a zvou na pivo, nebo si sám každý den kupuji šťávu z cukrové třtiny s ledem, která je levná, čerstvě vylisovaná a výborná (sladká a studená). Občas jsem pozván na jídlo, takže ochutnávám již předtím různé zmiňované dobroty, jako žáby, hady, mořské živočichy a další. Zároveň si konečně potrénuji práci s hůlkami, namísto příboru, a jak jsem v Číně s hůlkami bojoval, abych neumřel hlady, teď už se najím bez problémů a vlastně mě to s nimi i docela baví.
Jízda Vietnamem je ale jinak zajímavá, pokud člověk hledá parádní krajinu, kde jsou hory, džungle, ohromné jeskynní systémy a zároveň nedaleko odtud jsou hotely, pěkně moře a nekonečné písčité pláže, tohle je místo, které chcete navštívit. Jídlo je tu dobré a lidé jsou vesměs příjemní a přívětivý. Jen občas až příliš horlivý. Všude okolo vás jsou zelená rýžová políčka a lidé na nich pracující v tolik pro tuto zemi typických bambusových kloboucích. Pomalu ale jistě se ve Vietnamu zase začínají objevovat kostely, nebo pagody, které jsou téměř všechny, které jsem navštívil rozestavěné a přidávají na zajímavosti a správné duchovní atmosféře.
A tak mým doporučením, pokud někdo uvažuje objevovat krásy Vietnamu je, vykašlete se na kolo, půjčte si moped a projeďte si v klidu zemi křížem krážem, tak jak to dělá většina turistů. Jen jako vždy, ale ve Vietnamu obzvlášť, dávejte pozor na silniční provoz. Vietnamci bohužel umí řídit většinou akorát mopedy a na auta si ještě moc nezvykli a pravidla příliš nedodržují, takže jsem byl bohužel i svědkem, kdy dva lidské životy na silnici zhasnuly.
Abych ale nekončil dnešní příběh smutně. Pokud jste běloch (ať muž či žena), budete ve Vietnamu neustále středem pozornosti. Mně osobně se díky mým rysům, které jsou tolik odlišné oproti těm vietnamským, dostávalo pozornosti až až. Muži i ženy mi neustále sahali na chlupatý hrudník, protože místní muži mají většinou sotva pár vousů na tváři, natož tak na těle. A z mého nosu byli naprosto ohromení. Neustále mi na něj někdo sahal, aby se přesvědčil, že je skutečný. Přece jenom jejich široké a ploché nosy jsou velmi vzdálené od mého velkého a spíš úzkého. Některé děti jsem tím dokonce dokázal rozplakat. I evidentně tohle zvládnu jen svým pohledem. Ale to už je teď opravdu vše.
Další příběhy, fotky už budou z jiného kontinentu, natolik odlišného, že to snad ani více nejde. Místo věčného ruchu, odpadků a lidské džungle si teď užiji trochu samoty a volné přírody. Kde to je, to už teď samozřejmě víte. Tak ahoj u protinožců a hurá za klokany.
