Austrálie - Severní teritorium
6. září 2019
Konečně v Alice, v Alice Springs. Sedím v parku ve stínu pod stromem, poslouchám hudbu a sleduji okolí. Je neděle, kolem chodí lidé s košíky jídla a sedají si na polední piknik do trávy, povídají si, smějí se, kolem pobíhají děti. Přes den je příjemné teplo, slunce má v těchto končinách sílu. Přes noc se ale teploty pohybují kolem bodu mrazu, ale to mi nevadí, za pár měsíců už tu budou teploty přes 40 °C, a to tu nechci být.
Už je to více jak měsíc, co jsem přistál v Darwinu na severním pobřeží Austrálie. A vše se otočilo vzhůru nohama. Nejenom tím, že jsem se přesunul na druhou stranu polokoule k protinožcům, ale najednou okolo všichni mluví jazykem, kterému bez problémů rozumím a nemusím používat končetiny k domluvě. Všude je spousta místa, ticho a klid. Nikdo na mě neustále netroubí, hustota provozu je skoro směšná i ve městě, vzduch voní svěžestí. Nikdo na mě neukazuje, nepokřikuje, ale vím, že mě také nebude nikdo denně zvát na jídlo, nebo pití. Po více jak roce v Asii jsem už z ní začínal být unavený. Asie mě bavila, opravdu hodně, některé země byly parádním zážitkem, některé byly prostě dobré, žádná nebyla špatná. Ale všeho moc škodí, chtělo to změnu a změnu mám.
Po příletu do Darwinu jsem měl štěstí na rodinu původem z Česka, a tak jsem mohl opět mluvit v rodném jazyce a na nějakou chvíli mít nový domov. Díky jejich pohostinnosti jsem dostal přesně co jsem nejvíce potřeboval - odpočinek a dostatek jídla, které nebude jen rýže pořád dokola. A tak jsem strávil v předměstí Darwinu necelých 14 dní. Pořádně si odpočinul, pořádně se krmil, s tím, že jsem měl občas také české jídlo a dobrou společnost. Přišly také domluvené náhradní díly na Bedřicha, takže proběhla výměna některých už extrémně opotřebených dílů. Přišel mi balíček nového oblečení, takže jsem vyměnil starý a potrhaný dres za nový. Během lenošení jsem se také vydal prozkoumávat samotné město Darwin, největší město Severního Teritoria, přesto klidné a tiché místo. Nekonečné písčité pláže a smáčení noh v teplém a čistém moři. Jak krásně by se v něm dalo koukat, bohužel to ale nikdo nedělá. V okolí se vyskytují krokodýli jak sladkovodní, tak slanovodní, kteří jsou vážným rizikem, pokud by zaútočili. Tedy jakákoliv otevřená vodní plocha je potenciálním nebezpečím. Když už se člověk vyhne krokodýlům, tak za pár měsíců se podél pobřeží budou mořem pohybovat maličké medúzy, které nejsou kvůli malé velikosti téměř vidět, ale jejich dlouhá žahadla dokáží člověka usmrtit. Když vezmu v potaz známé informace o jedovatých hadech a pavoucích v Austrálii, říkám si, kam jsem se to proboha dostal? Skoro to vypadá že vše, co se tu volně pohybuje, dokáže člověka zabít. Naštěstí to tak není a k úrazům dochází jen ojediněle. V okolí se vyskytují přírodní volně otevřené termální prameny, kde se člověk může jít v bezpečí jen tak vykoupat. Mezitím jsem také navštívil přírodní rezervaci s Wallabies s menšími klokany, kteří žijí v severní části Austrálie, hady a rejnoky. Několikrát jsem podnikl se svými hostiteli výlet na lodi a rybaření. A tak jsem si také poprvé v životě chytil vlastní rybu k večeři. A ty východy slunce na houpající se lodi, ticho, jen prut, šplouchání vody - prostě paráda.
Měl jsem se dobře, ale nic netrvá věčně a pak už přišel čas opět vyrazit a začít konečně prozkoumávat velikost samotné Austrálie. A tak jsem se vydal na jih. Nejdříve napříč Lichfield národním parkem, a pak dále po Stuart Highway na jih, která je pojmenována právě po průzkumníkovi, který první touto trasou dorazil z jihu na sever Austrálie. Dalším cílem, který se mi ukazuje na cedulích je Alice Springs, druhé největší město Teritoria přibližně uprostřed Austrálie a více jak 1400 km daleko. A tak nakoupit velké množství jídla a vybavit se velkou zásobou vody na dlouhé přejezdy mezi civilizací je nutnost. Cesta ubíhá každý den více méně monotónně. Bojuji s protivětrem, ve sluchátkách poslouchám hudbu, nebo audioknihy, a rovinatou krajinou se postupně sunu vpřed. Když mám hlad, zastavím a vařím si buď kuskus, těstoviny, nebo ovesné vločky. Dochucuji to fazolemi, konzervou tuňáka a podobně. Prvních pár dní mám vždy také chleba, než by se zkazil, a na krátké zastávky přikusuji sušené ovoce a oříšky. Večer, až na pár výjimek vždy někde uprostřed pustiny, stavím stan. Občas si rozdělám oheň a užívám si ten klid, samotu a absolutní ticho. A ty západy slunce a hvězdy potom! Panejo. Západy slunce jsou v Austrálie parádní. Slunce díky rovinaté krajině klesá skutečně až k obzoru, vše se zalije do oranžové a červené barvy, okolo nejsou žádné vysoké překážky, a pak přijde hvězdná obloha a díky absenci jakéhokoliv umělého světla a jen pustiny okolo, se táhne Mléčná Dráha viditelně přes celý obzor od severu k jihu (nebo obráceně). Vidím jasně Jižní Kříž, který u nás na severní polokouli vidět není. Přiznám se, tyto chvíle při západu slunce u ohně a pod hvězdami mají jeden drobný nedostatek, chybí u toho ženská společnost. Ale holt vše má svoji daň. Zase aby mi někdo užíral z ešusu? To si asi ten večer posedím sám.
Po cestě míjím také hrstku jiných cyklistů a většinou v protisměru. Jeden mladý pár Němců, pak starého Australana a také parádní a usměvavý pár Ute & Konráda z Německa, kteří cestují v důchodu už více jak tři roky na tandemovém kole. V jejich společnosti trávím několik dní, jsou fajn. Koho, nebo čeho neustále potkávám ve velké množství, jsou takzvaní Šedí Nomádi (Grey Nomads). Jsou to starší lidé v penzi, kteří cestují napříč Austrálií v karavanech. A těch je tisíce. Většina pochází z jižní části Austrálie, kde je teď období zimy, a tak vyráží na sever za teplem cestovat několik měsíců. Ale je s nimi často dobrý pokec a často mi dávají svoji adresu, pokud někdy náhodou dorazím k jejich bydlišti. Také mě na cestě často míjí tzv. silniční vlaky, kamiony, které táhnou tři nebo čtyři přívěsy napříč Austrálií. Jsou dlouhé, těžce naložené a prostě jedou, nebrzdí a málo zastavují.
Jak mířím více na jih a ke středu Austrálie, ubývá vegetace, porosty se snižují a klokaní zvětšují. Tady už jsou klokani velcí skoro jako dospělý muž. Když mě vidí, zastřihají ušima a na těch svých odpružených nohách tryskem skáčou pryč buší. Spoustu z nich vidím také přejetých na silnici. Ty byly moc pomalý nebo až moc rychlý. Vždy leží nějaký přejetý u silnice v různém stavu rozkladu a okolo spousta much. A mouchy dámy a pánové, to jsou v Austrálii doslova svině. Už dlouho jsem nezažil tak agresivní a otravné mouchy jak tady. Jsou hladové po vlhkosti a vodě, takže nemají problém vám v jednu chvíli zaletět do ucha, hned do nosu a pak do oka. Zatřást sebou nestačí, nikam neodletí. Pokud ji chci ale zabít, hned je pryč a zase zpátky. A to je třeba jen jedna moucha, která dokáže takhle prudit. Když se občas k ní ale ještě přidají její kamarádky, musel jsem už z brašen vytáhnout moskytiéru přes klobouk, abych nezešílel.
A tak postupně krájím kilometry. Když dojedu po nějaké době k městečku, nebo k tzv. Roadhouse, což jsou restaurace, kemp, benzínka, obchod v jednom uprostřed pustiny, doplním vodu, občas něco nejlevnějšího zakousnu a zase pokračuji. A večer opět stan. Párkrát jsem měl také možnost přespat na nějaké farmě, kterou jsem míjel. Ono není jednoduché ji totiž najít. Odbočka k nějaké farmě je cca 1x za 50 km, ale samotná farma může být od silnice vzdálená 1 km anebo taky 40 km pustinou. Farmy jsou tu obrovské. Párkrát jsem také měl možnost přespat u původních obyvatel tzv. Aboridžinců, kteří obývali Austrálii předtím, než se připlavil kapitán Cook. A Aboridžinců je tady v Teritoriu spousta. Já s nimi mám dobrou zkušenost, ale je pravda, že obecně spousta z nich má bohužel velmi blízko k alkoholu a často k žádné práci, takže všude vysedávají, chlastají a jsou hluční, ale samozřejmě ne všichni.
A tak uplynul měsíc jako nic. A je tady září. Kromě těchto zážitků, jsem si také zahrál golf v poušti, prochlastal večer se středně starým ale velmi zajímavým týpkem, který rozhodně nudný život nevedl a během pití mi neustále vyprávěl své životní zážitky z jeho čtvrtého rozvodu a jednoho ovdovělého manželství. Neustále polemizuje nad smyslem života, zatímco piva tečou, aby mi pak řekl, že mu kvůli rakovině zbývá už jen několik měsíců života. Holt život přichází a zase odchází. Po cestě jsem míjel spousty termitišť, některé, které jsou stavěné jako věže. Jiné, které jsou stavěné jako desky od severu k jihu tzv. magnetickými termity. Některé jsou maličké a jiné vysoké, nebo široké několik metrů. Možná se toho neděje teď tolik, když člověk tráví většinu času uprostřed pustin, namísto věčně rušných ulic, ale pořád se něco děje a tím bych to dnes ukončil. Pěkný den všem, kteří se dočetli až sem.