Opět spolu
Opět spolu
Sedíme s Barčou na odpočívadle u silnice D514, Barča vaří oběd a já se dávám do sepisování tohoto článku.
Poslední týdny od té chvíle, co jsme se s Barčou-mojí ženou opět v Dublinu shledali, mi moje zažitá rutina vůbec nefunguje. Najednou, i přestože spolu jedeme méně kilometrů za den, více se zastavuje, tak mám pocit, že mám stále málo času a podepisuje se to na mém pravidelném cvičení zad-naštěstí nebolí a velkém zpoždění v dopisování mého deníku. Ani krajina v porovnání s Afrikou a Rocky Mountains v Kanadě není tak zajímavá, holt Evropa je domov. Není to tu taková exotika na každém rohu, ale i přesto - aspoň tu z okolí dýchá historie. Sice asi smutná, ale taková, která formovala novodobé dějiny Evropy. Ne každý den usínáte na pláži Utah, nebo Omaha v Normandii pod širou oblohou, kde se před více jak 70lety (6.6.1944) vylodily spojenecké jednotky proti Nacistickým vojskům, aby osvobodili Evropu od Hitlera. To už nutí člověka se trochu zamyslet.
Po přeletu z Kanady, spoustě dalších nových zážitků a přímo pohádkových výhledů při průjezdu přes Rocky Mountains, jsem se setkal se svojí ženou v Irsku - v Dublinu. Barča za mnou přiletěla a tentokrát i se svým kolem od firmy 4E a s plánem, že dál domů pojedeme spolu. Na nějakou dobu-prvních pár dní jsme se usadili v Dublinu na průzkum města a hlavně na to, aby jsme si vše po tak dlouhé době vyříkali a opět si na sebe zvykli. Nebylo to úplně snadné a nemusím to tu více rozvádět, ale naštěstí jsme se oba naladili zpět na tu vlnu, na které jsme byli, než jsem odjel poznávat jiné končiny - takže paráda.
Po několika dnech jsme tedy sedli společně na kola a vyrazili směr sever, na Belfast a návštěvu kamarádů Peti a Joeho. První dny byly takové zkušební a pro Barču přece jen náročnější. Nikdy dřív na kole dlouho neseděla a najednou má kolo naložené další bagáží. Takže si musí celé tělo, hlavně nohy a zadek zvykat na něco, co doposud příliš neznaly. Naštěstí k nám bylo počasí relativně vstřícné - vítr do zad, nepříliš dešťů a pouze menší kopečky byly dobrý začátek terénu. (Pro Barču bylo vše, co nebylo zcela po rovině - "kopéééc!!!", jak už z dálky vždy bez nadšení oznamovala a taky mi tu přes rameno hlásí, že tam pršelo furt a že neví, jak tam může někdo žít!! - tak nevím co tu vlastně píší).
Každopádně po pár dnech jsme tedy dorazili za Peťou a Joem kousek od Belfastu a tam s nimi strávili pěkných pár dn. Okusili jsme, co je to páteční noc v Irských hospodách - a za to a vlastně i vše ostatní díky Peťo a Joe. :)
Po několika dnech relaxu a rozhodování jak dál, jsme se rozhodli odtud už směřovat směr domů, takže tedy zpátky na Dublin. Putovali jsme podél pobřeží, užívali si studené moře, Barča sbírání mušlí na pláži a všemožných kamínků, že se tomu ještě teď musím smát. Abych totiž lépe vysvětlil: Když cestujete na kole a vše si sebou musíte vézt v brašnách, snažíte se vést toho co možná nejméně a zároveň tak, aby to co možná nejméně vážilo, přece jenom každý kilogram navíc je na kole znát. A tak se snažím většinu společných věcí a jídla vézt já, abych Barči ty začátky usnadnil. Když pak ale po pár dnech jejího sbírání zjistíte, že už má v brašnách napěchováno asi několik kilogramů kamínků a mušlí, které si chce s sebou odvézt celou cestu až domů, asi chápete v tom tu ironii:)
A tak společně já, Barča, pytel mušlí a kamení cestoval podél východního pobřeží Irska. Opět přes Dublin až do městečka Rosslare, kde jsme se po 2dnech spaní na pláži, procházkách a opět sbírání toho bordelu do pytle, nalodili na trajekt. Ten nás během noci a půlky dne odvezl do Francie, města Cherbourg. Když jsme se vyštrachali odpoledne z lodi, Barča stále mírně rozhozená z houpání lodi (a já si myslel že trpím na mořskou nemoc a tohle pohupáváníčko jsem téměř ani nezaregistroval) a já se svými myšlenkami typu "zpátky na rodném kontinentě :( " vydali jsme se zcela hladoví za město, kde jsme se vrhli na naše potravinové zásoby v brašnách (podotýkám, že né na onen pytel mušlí a kamínků). Zde bych se možná mohl ještě dlouhosáhle rozepsat o tom kolik toho mladá, 22-letá paní dokáže během dne sfutrovat a stále mít ještě hlad, ale to by nebylo odemě vůbec fér. Na jednu stranu ji chápu a rozumím, když jsem já před těmi měsíci vyrážel, než si tělo navykne na každodenní zátěž a přizpůsobí se, taky jsem pořád něco jedl. Na druhou stranu, občas prostě jen civím a nechápu kam to ta holka ukládá, že se jí ještě nevyvalil bok?
A tak teď tedy sedíme na onom odpočívadle. Barča vaří oběd, já dopisuji tento článek a doufám, že nebudu potom figurovat jako další chod, až se to co se vaří v ešusu sní.