Vipassana meditace

in
25. března 2019
Hledání vnitřního klidu skrze bolest aneb jak jsem se stal na 10 dní mnichem. No, možná to nebude s tím mnichem úplně pravda, žádné modlení a vzývání konkrétní boha, žádné protáčení válců a žádné žebrání o jídlo po okolí. Ale 10,5 hodiny denně meditace, naprosté ticho, pevně daný řád a strava. Ale takto jsem spíše upoutal vaši pozornost.
 
Cesta Asií možná není tolik extrémní jako cesta napříč Afrikou, kdy zachraňujete nosorožce, nebo se potkáte s divokým slonem, ale jedno se Asií upřít nedá. Pokud člověk hledá historii, a v tom nekonečném hluku i nějakou spiritualitu a duchovno, jihovýchodní Asie bude určitě to pravé místo na návštěvu. Už delší dobu se trochu porozhlížím, že bych navštívil nějaký klášter, nebo chrám a zkusil se tam pár dní zdržet a dozvědět se více o tom, jak to na takových místech vypadá. Nejsem žádný hledač nového náboženství, ale trochu více se prozkoumávat východní kultury, náboženství a třeba získat větší rozhled o vnějším ale svém - vnitřním já, mě upřímně láká neustále. A tak, když jsem čekal na vyřízení víza do Bangladéše v Kolkatě ve východní Indii, naskytla se mi parádní šance, o které jsem dostal reference z první ruky od cestovatele - nomáda, který už něco takového absolvoval.
 
Zaslechli jste někdy v životě o meditaci Vipassana? Ne? Nic zvláštního. Já až doposud také ne. Ale náhodné setkání s cestovatelem, který mi o tom mohl dlouhé hodiny vyprávět, vzbudilo můj zájem. Je to přesně něco takového, na co jsem chtěl někde během svého putování narazit, říkal jsem si a k mému štěstí jsem byl ve městě kde takové centrum bylo, a dokonce za dva dny začínal nový kurz. Kdo jsem abych takto hozené rukavice nevyužil?
 
A co tedy meditace Vipassana je? Pokud se chcete dozvědět více, nemá smysl abych tu psal něco, co jiní už udělali dávno a lépe za mě, a dokonce i v češtině (https://www.dhamma.org/cs/index), ale ve zkratce bych to mohl asi popsat. Metoda meditace Vipassana je jedna z nejstarších technik meditace, kterou započal sám Budha v Indii. Z jeho slov, meditací a učení se pak vyvinulo náboženství Buddhismus a na meditační techniku se tak nějak pozapomnělo a z Buddhismu se vypustila. Naštěstí se v Myanmaru dále drželi této tradice po více jak 2500 let a zachovala se v podobě s jakou tenkrát započal Budha učit. Tuto metodou sebepoznání bez vlivu jakéhokoliv náboženští, modlení anebo vzývání. A tuto techniku pak zpět z Myanmaru do Indie rozšířil v teď už minulém století pan Goenka, který nakonec založil první centrum v Indii a dále je rozšiřoval, a to nejen napříč Indií, ale i po celém světě včetně Česka. A já dostal možnost si to vyzkoušet v krajině, kde toto vše vzniklo. A tak jsem se do centra vydal. 14ti denní online registraci předem jsem poněkud nestihl, ale zkusit se to dá dotazem i na místě. Zeptat se nikoho nebolí, a přece jen místo volné bylo. A tak po vyplnění potřebných formulářů a několikrát ujištění, že dokáži být izolován od vnějšího světa na 10 dní a nemluvit, jsem mohl zůstat. Společně se mnou jsou zde muži i ženy, avšak striktně od sebe oddělení. Jsou tu muži mladší jak já, ale i velice staří pánové. Kluci, co vypadají jak z doby hippies, ale i ti co vypadají jak nějací drsňáci. Většina jsou Indové, ale i několik cizinců se mnou se mezi nimi najde. A tak jsem nafasoval jednoduchý, ale příjemný pokoj a postel. Rozloučil se na 10 dní v kanceláři s veškerou elektronikou a psacími potřebami, zamknul kolo a seznámil se se svým spolubydlícím z Japonska na 10 dní slovy: "Hello". A to byly téměř jediná slova na příštích dalších 9 dní. Během kurzu meditací, aby se udržovalo soustředění a ničím nebyl jedinec rušen, je zakázáno promluvit s ostatními účastníky, ba i dokonce jakákoliv neverbální komunikace, jako gesta, oční kontakt. Pokud je dotaz ohledně učení, lze promluvit s guruem. Pokud je problém organizační, promluvit s personálem, ale jen šeptem, a i ti odpoví jednoslovně, nebo gestem. A tak začíná večerem jasné daný řád. Budíček bude každý den ve 4:00, začátek meditace 4:30, snídaně: 6:30, oběd: 11:30, malá svačina: 17:00. Žádná večeře. Po zbytek času - 10,5 hodiny meditací denně pod vedením guru. Zbytek volný čas, úklid, procházky parkem uvnitř areálu a odpočinek. To vše je podotýkám zcela zdarma, žádné peníze po vás nikdo chtít nebude. Celá organizace funguje na dobrovolném příspěvku. Pokud na konci kurzu někdo daruje milion, korunu anebo vůbec nic, nikdo k tomu nic neřekne.

A tím začíná můj 10 denní hotel se stravou. Jo, kdyby to bylo tak jednoduché. Musím zcela narovinu říci, že to byla jedna z nejtěžších věci, které jsem v životě podstoupil. Každé ráno vstáváme přesně ve 4 hodiny buzení úderem na zvon. Ten po pár dnech začínám i přes veškerou meditaci nenávidět. První 4 dny se vesměs učí zbystření vnímání svého těla skrze zbystření mysli. Tyto dny jsem trpěl fyzickou bolestí, kdy sedět na prosté podložce v tureckém sedě pro mne, moje kolena a záda byla nekonečná bolest. Ale nechtěl jsem to vzdát a říct si o židli jako stáří pánové, kteří na nich díky věkovému hendikepu seděli. Pro Indy je turecký sed na zemi přirozený, sedí takto vesměs vždy, ale pro zhýčkaného Evropana? Bolest a utrpení. Pak si člověk ale částečně zvykne a částečně pomocí dalších polštářů, o které si požádá, vypodloží ty části těla které bolí. A tak se ze mě stal takový malý polštářkový král, protože nikdo v mužské části účastníků neměl tolik polštářů okolo sebe jako moje malá maličkost. Co už, ale o židli jsem si neřekl. A pak přišel 5. den a následovaly ty další. To už nebyla ani tak bolest fyzická, jako spíš psychická. Meditací dochází k vyplavování emocí a vzpomínek, občas negativních, občas pozitivních, na tom ani tolik nezáleží, a tak v noci nemohu spát, jak mi hlava pořád někam bloudí a přes den se nedokáží soustředit. Během meditací jsem viděl, jak se jeden kluk najednou směje jak sluníčko na hnoji a druhý chlap začal během meditace prostě brečet. Guru to přirovná operaci hlavy, kdy je potřeba setrvat a projít si tím, protože operaci v polovině také přerušit nemůžete.
 
A tak to pokračovalo až do 10. dne, kdy opadne zákaz mlčení. Všichni si chtějí najednou povídat, usmívají se a padá spousta dotazů, že jak nejsem zvyklý mluvit, velice brzy ochraptím. Mají to organizačně dobře vymyšlené, to se musí uznat, protože nechat nás mlčet až do konce a v tichosti a pak nás vypustit do rušných ulic Indického města, byl by to pořádný šok. Takto máme možnost si na normální život opět pomalu zvyknout. Taky už mi po tolika dnech chybí hudba a poslech něčeho jiného než úderů na zvon hlásící budíček a nástup na další meditaci. Ten zvon začínám přes veškerou meditaci už upřímně nesnášet. A 11 dnem ráno kurz oficiálně končí, všichni veselý, ať už účinky meditace, nebo že mají ten teror konečně za sebou, loučíme se a každý se vydává svým směrem. Odcházím ven, sedám na kolo, dýchám z hluboka, usmívám se a vyrážím dál a tedy žiji.
 
Informací tam během těch 10 dní člověk získá mnoho. Jiný pohled na život, jinou perspektivu, jinou možnost, jak se postavit ke svým problémům. Některé rady jsou známé a univerzální, jako nelpět tolik na věcech, odpouštět a být nad věcí a být spokojený se svým životem a radovat se z toho co má. Pokud je člověk sám se sebou šťastný, štěstí se pak přilepí samo. Některé rady člověk obdrží tam a na některé věci často přijde během meditací postupně sám, a ty jsou nejlepší.
 
A pro vás, co mě osobně znáte, nemusíte se bát. Za těch 10 dní se ze mě nestala žádná sluníčková víla, nebo věčně se usmívající a chodící zelenina. Umím být i nadále ten nepříjemný a rýpavý parchant co předtím. Jen snad zase o trochu víc nad věcí a veselejší, i kdyby 1x ze 100 případů, stálo to za to, zážitek to určitě byl a pro zážitky jsem na cestu také vyrazil.
K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit