OFF-LIMITS - Kolem napříč kontynenty

     Sedím doma u počítače a uvažuji jak to vlastně napsat? Tentokrát nemusím tento text dávat dohromady na kole někde v cizích krajinách ani mezi vařením jídla v zákrytu od pouštního písku a ani podchlazen zimou a vlhkem, které se do mě vpíjí. Mám na to čas, a přesto to není úplně lehký psaní. V posledních měsících se toho v mém životě událo dost a to mě dovedlo k novým výzvám a rozhodnutím, tedy ve svém důsledku právě k psaní těchto řádků. Přemýšlím jak moc se rozepisovat? Nemá smysl se v některý věcech úplně veřejně babrat, ale zase říci dostatek, aby to více vysvětlilo moje pohnutky, by bylo na úvod myslím taky férové.

     Život umí být jako jízda na horské dráze a tak ze šťastných společných zítřků může taky rychle přijít vystřízlivění a velké zklamání. A tak se můj vozík na dráze rozjel prudce dolů a sfoukl můj pomyslný domeček z karet a manželství se rozpadlo. Plány se zhroutily, růžové brýle roztříštily na prach a krutá realita mi otevřela oči do míst, o kterých jsem nikdy nevěřil, že by vůbec mohly existovat. Budou a jsou tací, kteří říkají, že si za to můžu sám, že se tomu nemám divit. Nepíši sem proto, abych tu ukazoval svoji pravdu, to není účelem, i když bych mohl. Já sám jí určitě nevím celou a o to je to ještě horší. Každý, ať si věří, čemu chce. Já jsem věřit přestal a vlastně jsem ani nikdy nelpěl na tom, jaký má kdo názor.

 

     Co tím ale chci říct? Jen to, že jsem smutný, uvízl jsem. Uvízl jsem jako vzpříčená větev v silném proudu řeky, přes kterou se valí masa vody a ta jí drží přišpendlenou na místě. Dny plynou jeden za druhým, ale změna se nekoná…

     Já se ale chci opět osvobodit, uvolnit se sevření. Chci se zase nadechnout, chci zapomenout, neohlížet se, najít svoji životní jiskru a zažehnout ten plamen. Ten, který tam předtím byl. Změnit prostředí, cítit vítr ve tváři (protože vlasů pořád ubývá) a zase objevovat pro mne dosud nepoznaná místa, bez jakýkoliv předsudků. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl, že se vrátím k tomu, co jsem předtím nedokončil, co mě vnitřně naplňovalo a i přes lepší i horší dny jako motor táhlo dál vstříc novému.

 

     Tentokrát tedy není tento dlouhý úvod jenom dalším pozváním na povídání o Africe a na to co bylo. Tentokrát je to pozvání na to co teprve přijde. Pokud vás to bude zajímat a bavit, tak pozvání na fotky z nových končin a aspoň na dálku sdílení zážitků a příběhů, které se teprve psát budou…

 

 

Je čas opět opucovat kolo (Béďu) a vyrazit. Kam? Kdy? Na jak dlouho a proč? Tyto otázky slyšívám poslední dobou téměř každý den a odpověď je pořád stejná, tedy:

 

 

 

 

 

 

     A tak se už těším na nové lidi, na jejich životní příběhy. Těším se na nové chutě, vůně, zvuky. Na to vnitřní chvění při překročení hranice nové země a z neznáma co tam čeká oproti té minulé. Těším se na večery v kruhu nových přátel a rodin, ale i na samotu v divočině při západu slunce za obzor, kdy budu moci vnímat tu pomíjivou krásu momentu a připadat si jako bych se nacházel v samotném středu svého vesmíru. Těším se na nepohodlí, vlhko a zimu, protože se tomu pak budu usmívat a ráno bude zase nový den. Den, který nebude stejný jako ten předchozí, a bude psát další část mozaiky mého životního příběhu a zkušeností. Těším se, protože nechci jen přežívat, chci opět žít…

     Přípravy jsou tedy v pohybu - vyřešit všechny závazky doma, zaměstnání, prodat to, co už nebude potřeba, naopak nakoupit to, co se bude hodit, rozloučit se se všemi okolo (možná i opít) a pak už jen sbalit velkou svačinu a vyrazit. Dokonce moje záda už také opět poznaly, že se něco chystá a tak se mi stejně jako v roce 2015 už raději rovnou opět zablokovaly, abych to měl zajímavější. Nevadí, to se ještě podá. Čas mám… Času mám vlastně docela dost…

     A kromě nových příběhů a fotek z cest tu bude i další novinka. Od firmy GPS Dozor budu mít tentokrát zapůjčené jejich sledovací zařízení, bude tedy možné mě „šmírovat“ on-line, takže (asi) díky.