Tierra del Fuego
To jsou dny poslední dobou! Jsem zarostlý, potřeboval bych vážně vykoupat, protože se občas umyji jen rychle v ledovém jezeře, mám větrem a sluncem spálený a ošlehaný obličej. A o praní ani nemluvím. Oblečení a můj zjev spíše přitahuje mouchy než pohledy dívek, ale co, život není holt pořád v peřince. Důležitý je být spokojený a to jsem.
Po přistání v Buenos Aires, mě opařilo nepříjemné a vlhké horko. Když jsem vyzvedl kolo a začal ho venku za večerního šera před letištěm skládat, během chvíle mi přijel naproti můj nový kamarád a hostitel Jorge. Úžasný a velmi milý chlapík, který se se svojí rodinou rozhodl, že budou moji úplně první zkušeností s místními na zcela novém kontinentě. Díky tomu ale také vázla konverzace, protože Jorge a jeho rodina umí jen pár slovíček anglicky a já si umím španělsky tak akorát ukázat, poděkovat a napočítat do tří. Ale nějak to půjde. Jsem rád, že mi přijel naproti na kole. Všichni ostatní místní mi nedoporučovali cestovat na kole do města za tmy, ale když vidím, že Jorge přijel bez helmy, bez světel a vydáváme se do centra po dálnici, říkám si, že to tady bude podle mého gusta. Trocha benevolence a pružnosti ve striktním dodržování silničních pravidel mi vyhovuje.
U Jorgeho pár dní odpočívám a zvykám si na novou kulturu. Měním peníze, nakupuji jídlo, zjišťuji, co se vlastně dá koupit a pořizuji novou SIM kartu. Nic nejde ale tak rychle, jak bych si přál a doufal. Vše se neustále protahuje. Holt "maňána" (zítra) je tu časté slovní ukončení konverzace. A tak nakonec zůstávám v Buenos Aires déle, než jsem plánoval.
Pak přichází velké rozhodnutí. Původně byl plán se ještě letecky přesunout dolů na "konec světa" do Ushuaii, nejjižnějšího města na světě. Dál na jih je už opravdu jenom Antarktida. Problém ale byl, že letenky v termínu okolo byly dost předražené kvůli letním prázdninám. Dokonce našeptávač v Googlu mi radil, ať se na to vybodnu, nebo něco v tom smyslu. A tak zbývala možnost, buď se vydat s kolem autobusy anebo stopem. O pár cyklistech jsem slyšel, že stopovali obráceným směrem. O nikom, kdo by stopoval dolů a koho bych mohl vyzpovídat, jsem ale neslyšel. Proč to ale nezkusit. A tak jsem první den šlapal ven z města a druhý den kolem poledne si stoupl u silnice i s kolem opřené o svodidla. Přede mnou stálo několik stopařů s batohem, tak jsem si stoupnul dál za ně, aby měli možnost jet první. Teď se uvidí, říkám si. Cesta přes 3000 km dlouhá, a ještě stopovat s kolem a brašnami. K mému překvapení jsem jen zvedl palec a během minuty u mě zastavil kamión - cisterna. Říkám si, jestli to myslí vážně. Kam dáme kolo? Ale "no-problema", kolo se přiváže za kabinu, tam je místa dost. Že si tím láme téměř všechny dráty vedoucí od kabiny k cisterně příliš neřeší. A tak odjíždíme a borci s batohy stojí a stopují dále. Opět se na mě usmálo štěstí. V kabině se seznamuji s milým borcem. Ihned na kartuši vaří maté čaj. Ten se tu pije na jihu neustále a vcelku mi chutná, i když je trochu trpký. O několik stovek kilometrů dál stojím opět u silnice. Během pár minut zastavuje další kamión. Ten veze na přívěsu velký bagr, místa pro kolo až, až. Opět hned pijeme maté a snažíme se o konverzaci. Nejlepší způsob, jak se přinutit rychle učit španělsky je, když s někým sedíte dlouhé hodiny v kabině a druhý neumí ani slovo anglicky. A tak se rychle učím pár slov. Jedeme dokonce tak dlouho, že strávím noc spaním v kabině na lůžku. Paráda. Vjíždíme do Patagonie. Okolní stromy mizí, začíná být nekonečná tráva a rovina všemi směry a foukat silný neutuchající vítr. Do toho z rádia hraje česká hudba, protože mě požádal, abych mu něco ze své země pustil. Svoje pomalé odrhovačky raději nezkouším, abych ho ještě za volantem neuspal, ale naštěstí mám i něco rychlejšího. A tak neustále míjíme lamy Guanaco, malé pštrosy Nandu a z rádia na ně křičí Kabáti.
Další den čekám opět jen chvíli a zastavují mi dva mladí veterináři, kteří vezou prázdný vozík a jedou přes 1000 km. Co víc si přát? A tak cesta ubíhá. Další dny mám stále štěstí. Jednou jedinkrát čekám cca 3 hodiny na stop, jinak jedu většinou do 20 minut. Je to neuvěřitelné, ale po 4 dnech pohodového stopování jsem v Ushuaie. S každým v autě popíjím čaj maté a setkávám se se spoustou pochodových, přátelských a velmi veselých týpků. Předposledním stopem mě vezl místní farmář. A když mu lámaně rukama vysvětlím, že pojedu tudy stejnou cestou opět nahoru, ale už na kole, povídá, ať se zastavím na jeho farmě a mohu u něj přespat. To ještě netuší, že tam budu mlátit na bránu už další den. Nakonec jsem rád, že jsem se pro tento způsob cestování na jih jižní Ameriky rozhodl. Rozhodně to byla skvělá zkušenost a vlastně netrvala ani o moc déle než autobus a jsem konečně poprvé v životě v Ohňové zemi (Tierra del Fuego).
Ushuaia, jak jsem se zmínil, je jižní konec světa (Fin del Mundo). Město s pěkným centrem plným turistů, ale jinak spíše špinavé, maličké domky, velké lodě a ledoborce v přístavu. Odtud se vydávají do Antarktidy expediční a výletní lodě. Tedy poslední zastávka před ledovou pustinou. Město tedy příliš za prohlídku nestojí, a tak brzy ráno jedu do národního parku ještě kousek dál na jih, kde cesta už opravdu končí. Je to nejjižnější místo, kam se dá po nějaké cestě dostat. Chvíli koukám do kopců i na moře a fotím se jako správný turista u cedule říkající, že odtud je to zpátky na Aljašku 17 848 km. A vydávám se zpět do Ushuaii nakoupit zásoby a konečně se vydat na sever. Zde už konečně opravdu začíná další kapitola mé cesty.
První den se jede pěkně a přijíždím právě na farmu svého řidiče ze včerejška. Ten je pochopitelně dost překvapený. Prý mě čekal za několik dní. Já na něj ale neměl žádný kontakt, takže jsem ho o svém příjezdu varovat nemohl. Stejně tu ale není žádný signál, holt pustina. Bohužel zrovna odjíždí. Musím počkat až se vrátí. To chápu. Má farmu a nemůže vše najednou odložit, kvůli nějakému pohunkovi na kole. A tak v chladném a mírně deštivém počasí čekám dvě hodiny, než se vrátí. Jsem totálně promrzlý. Ihned mě zve do domu a roztápí ohromný krb takovým způsobem, že do ohně postupně přikládá snad celý strom v nasekaných špalcích. Během chvíle už je mi horko, a ještě dostávám kafe i večeři. Jsem spokojený. Další den ubývají menší okolní stromy a sílí protivítr. Nakonec přespávám na jedné farmě u starého pána. Ten mi výbornou angličtinou povídá, že jeho prapředek byl úplně první osadník Ohňové země, když se zde nechal vyložit jako misionář z anglické lodě a založil první osadu. On sám povídá, že tu už na farmě měli spoustu cyklistů. Úplně první už prý v roce 1950, kdy tudy kola přes hory tlačili dva Britové, to tu totiž ještě žádná cesta nebyla. Tomu věřím, hlavně té spoustě cyklistů. V životě i za celé téměř tři roky dohromady cestování s Bedřichem jsem nikde nepotkával tolik cyklistů jako tady. Denně klidně i deset kol s brašnami jako já. Jednotlivci, páry, rodiny, mladí i staří. Cesta do Ushuaii je oblíbená hlavně ze severu na jih kvůli větru, ale k tomu se ještě dostanu.
Další den odpočívám ve městečku Rio Grande, a pak mířím na hranice s Chile. Zde začíná první výzva. Protivítr sílí čím dál více. Krajina je zcela holá, takže vítr není ničím brzděný. Člověk slyšel desítky příběhů a varování před šíleným protivětrem v Patagonii, ale nic se nevyrovná jednomu vlastnímu zážitku. Rychlost jízdy se začíná pohybovat mezi 5 až 10 km/h. Vítr útočí částečně z boku, takže ležím nakloněný do silnice a každé projíždějící auto mě rozhodí, že mám problém abych z kola nespadl. Vítr je tak silný, že mě dost často prostě vystrčí ze silnice a jednou dokonce padám do trávy, jako bych se najednou rozhodl si ustlat. Po cestě předjíždím nejdříve jeden mladý Belgický pár. Ty kola tlačí. Chápu. Na kolech cestují teprve dva týdny, nemají ještě sílu v nohách a tohle je opravdu mazec. Po chvíli potkávám Filipeho z Chile. Ten rovnou stopuje, ale nikdo mu nezastavil. Když ho míjím, vidím, že se rozhodl za mě přidat a prostě pojede se mnou. Jsem rád. Ve dvou se to lépe táhne. A tak přes den s tím spolu bojujeme. Vítr hučí tak silně, že není téměř nic slyšet. Zastavit a držet kolo ve vzpřímené poloze je problém. S trochu pokřiveným pobavením zjišťuji, že i vymočit se na chlapa ve stoje je problém. Nebudu zapírat, ať si stoupnete, jak si stoupnete, samozřejmě po větru, vítr vytváří takové turbulence, že si stejně umyjete vlastní obličej. Nebo když zrovna udeří prudký náraz větru, řešit, jestli dál směřovat proud moči správným směrem a spadnout jako podseknutý špalek na zem i s kolem a řešit co bude, nebo vše pustit a chytit kolo a balanc a pak řešit kde všude jsem se právě umyl vlastní močí. Už jsem zde několikrát psal, že jsem sebemrskač. Věděl jsem, že pokud se rozhodnu šlapat od jihu na sever, tenhle vítr mě bude bičovat. A to nejenom jeden den, ale dost možná týdny. Během několika dalších dnů vypouštím z úst spoustu nadávek, ale řekl jsem si, že když pojedu z jihu na sever, tak ať to mám se vším všudy. Hodně cyklistů jedoucí na sever stopuje nebo jede autobusy. Všichni jedoucí dolů na jih se smějí jak sluníčka a opravdu většinu času vůbec nešlapou. A já celý den bojuji s větrem, hučí mi v uších a mám mírně namožený krk z neustálého náklonu na stranu protivětru. Ale posouvám se vpřed. V jednu chvíli se silnice stačí tak, že mám dokonce vítr v zádech. Je to něco neuvěřitelného a připadám si jak na mopedu. Nešlapu a jedu mezi 30 až 35 km/h. A to ticho! Konečně paráda. Ale to trvá jen chvíli, pak už je to zase boj. Naštěstí tady v Argentině a Chile postavili u silnice občas malé domky, tzv. refugio pro nouzové přespání, za což jsem velmi vděčný, protože stan by se stavět stejně nedal, a tak aspoň noc vždy strávím relativně v pohodě a bezvětří.
Filipe se mnou jede nakonec dva dny. Je to tichý a věrný společník, moc toho nenamluvíme. Ale drží se neustále kousek za mnou. Když zastavím, zastaví také, mlčky skloní hlavu a odpočívá. Když šlapu, šlape taky. Po dvou dnech v Chile se loučíme, míří jinou cestou domů. Já navštěvuji po cestě kolonii tučňáků královských a dál mířím po šotolině směrem na městečko Porvenir odkud lodí odpluji ven z Ohňové země na pevninskou část Chile. Během cesty se potkávám se svým dávným kamarádem Ismailem. Turkem žijícím v Georgii, u kterého jsem před více jak rokem a půl přespával. Skvělý chlapík, neustále veselý a pohodový. Skončil v práci, manželství mu nevyšlo, a tak se před osmi měsíci vydal na kole napříč Jižní Amerikou. A tady jsme se najednou potkali. Velmi si rozumíme. Mám jeho veselou povahu opravdu rád. Škoda jen že jsme se potkali zrovna tady, kde nic není a jen fouká, a tak si povídáme jen nějakou chvíli a každý pokračujeme dál. Příště třeba v Evropě, loučíme se vysmátí.
Během další cesty strávím společně ještě jeden den znovu s tím Belgickým párem. Posunuli se značně vpřed díky stopování, a tak se opět potkáváme. Jsou fajn. Musím se v duchu usmívat, jak jím vše září novotou. Kola, brašny, stejné oblečení, jsou jak dvojčátka. Borec je mi sympatický, je podobné nátury. Slečna je ok. I když jsem rád ve společnosti ženského pohlaví, už první večer začíná mít tendence nejenom řídit jejího přítele, ale už i mě, s čím já úplně nesouhlasím. Další důvod, proč jsem vlastně rád, že jedu sám.
A tak po přejezdu lodi do Punta Arenas opět nakupuji potraviny a přede mnou leží cesta na sever do dalšího města Punta Natales. Další boj s neutuchajícím protivětrem. Vítr dosahuje podle předpovědi rychlosti 70 až 80 km/h. Někdo mi povídá, že dokonce i 100 km/h. Myslím si, že to už je ale možná přehnané. Je to ale očistec. Lidé jsou tu milý. Když zastavím na farmě zeptat se o vodu, často mě pozvou dovnitř i na kafe a krajíc chleba. A tak mi do žil dají novou sílu s tím větrem opět bojovat. Společnost mi dál dělají lamy Guanaco, pštros Nandu, místní lišky, kondoři a takový prapodivný pták s dlouhým zobákem, který je dost ukřičený. Krajina je poněkud monotónní, ale přede mnou se blíží hory. Tam už přijde změna krajiny a snad se i trochu uklidní vítr, protože ten je tady v Patagonii pánem. Ale uvidíme. Každopádně je to náročné, ale zase mě to opravdu baví. Aspoň obchody tu nemají vykoupené a těstoviny a rýži zatím nakupuji bez problémů.
