Indie

in
21. února 2019

Tentokrát to bude článek o něco víc strohý.  Děje se toho spousta, ale bohužel nějak nemám příliš času si sednout a něco sepsat, protože už řeším něco jiného anebo se vydávám dále. Takže to bude článek o Indii trochu letem - světem.

Od většiny cestovatelů vím, že buď si Indii zamilovali, nebo je naopak nenadchla a chtěli ji opustit co nejdříve. Všichni se ale shodují, že je to země, která nechá silný zážitek v paměti.

Indie má díky své velikosti, dlouhé historii a rozmanitostí kultur a vyznání, návštěvníkovi hodně co nabídnout. Jsem v Indii už téměř dva měsíce a vím, že jsem i tak viděl jen menší část toho, co by se tu dalo objevovat. Během své cesty jsem tak měl možnost navštívit nejposvátnější místo Sikhů, tzv. Zlatý Chrám v Amritsaru, největší lidské shromáždění na světě a největší svátek hinduistů - festival Khumb Mela, dále místo, kam Hinduisté chodí umřít a nechat se zpopelnit u břehů řeky Gangy a místo, kde údajně během meditace dosáhl Budha osvícení, a po Mecce druhou nejdůležitější mešitu. Kromě toho pak nespočet menších chrámů, různých pevností a také spousty vesnic, opět velice přívětivých lidí a nových chutí. Na druhou stranu totální ztráty soukromí, neustále dotazy v místním jazyce a nepochopení, že jim prostě nerozumím, neustálého zírání téměř až do krku a milionů dotazů o selfie, hustého provozu, neustálého troubení a extrémně hlasité hudby. Tak nějak se zapsala Indie do mých vzpomínek a vím, že je to určitě místo, na které jen tak lehce zapomenout nepůjde.

Indie mi velice připomíná moje putování začátkem Afriky. Provoz na silnicích je zde, jako jezdit na kole napříč Káhirou, pohostinnost lidí podobná jako v Súdánu a ztráta soukromí, osobního prostoru jako v Etiopii.

Poté co jsem na konci prosince konečně stanul v Amritsatu, tedy prvním velkém městě za hranici s Pákistánem, ubytoval jsem se na několik dní ve Zlatém Chrámu. Je to nejdůležitější chrám Sikhů, relativně mladého náboženství, které si zakládá na naprosté rovnocennosti lidí a je také po světě znamením, že téměř všude nabízí vždy možnost zdarma ubytování a stravy, samozřejmě žádný luxus, ale o tom to také není. A tento Chrám je ten největší, nejvíce navštěvovaný, jídlo a čaj vaří zdarma dobrovolníci 24 hodin denně po 7 dní v týdnu. Jediná podmínka vstupu je přijít na boso a s pokrývkou hlavy a každý je vítán. Moje první zkušenost s Indií tedy nemohla být lepší. Okolo mne běžné pospávali další stovky místních lidí na jednoduchých lůžkách buď v komnatách, nebo pod otevřenou oblohou a opodál za neustálého cinkání masy příborů a hluku obrovských hrnců. Zde jsem se také seznámil s prvními lidmi a měl možnost pochopit, co to znamená rozdělení do kast, kdy mi jeden místní vypráví, jak tu kasty fungují, jak je ve skutečnosti už několik let v utajovaném vztahu s dívkou, s kterou se milují, ale oboje rodiče by s tím naprosto nesouhlasili. V Indii je cca 70 - 80 % sňatků domluvená rodiči. Kdy se budoucí manželé poznají jen krátce a jednou a poprvé se skutečně blíže setkají a vlastně dotknou až při samotné svatbě. A svatby tu bývají velkolepé. 2000 lidí na svatbě není žádné extrémní číslo, spousta hudby, jídla a peněz. A jsem velice rád, že jsem měl možnost i dvě svatby napříč Indií navštívit. Zajímavý zážitek a pro mne to byl doslova gastronomický sex. Každopádně vztahy mezi různými kastami nejsou příliš akceptovatelné a do kasty se člověk narodí a nemá možnost, ať už je chudý nebo bohatý ji během života změnit. A tak jsem také poznal chudé lidi z nejvyšší kasty, nebo naopak bohaté z tzv. nedotknutelných.

A v případě mého kamaráda, to je ještě horší. Nejenom, že jsou z různých kast, ale ještě různého náboženského vyznání, to už je nepřijatelné, a tak jim nezbývá než šetřit a plánovat tajný útěk do Kanady, kde se chtějí vzít a usadit. I taková může být Indie.

A pak z provincie Punjab jsem se vydal na jih směr Puškar v provincii Rajasthanu. Místo zeleně, najednou spíš poušť / polopoušť a velbloudí. Strávil jsem pár dní v Puškaru, kde jsem viděl první bílé turisty po velice dlouhé době a také strávil několik dní v Ajmeru, sousedním městě. Navštívil opět několik zajímavých míst po okolí a seznámil se s několika místními, než jsem se vydal do hlavního města provincie Jaipuru (tzv. Růžové město). Město plné krásných památek a pevností a také mých prvních slonů. Neměl jsem bohužel možnost na slony narazit tak jako v Africe, kdy jsem je potkal zcela volně v přírodě. Tady to byly domestikovaní sloni na projížďky pro turisty, s kterými osobně nesouhlasím, ale i tak - vidět Indické slony tak, že se o vás téměř otírají, je také zážitek.

A jak jsem psal, letem - světem jsem se dal přesouval směr východ až do Agry. A navštívil ikonu Indie - hrobku Taj Mahal. Osobně většinou nemám rád místa, kde je příliš mnoho turistů, kde je vstupné stejně drahé, jako moje měsíční náklady na cestu Indii, ale souhlasím s tím, že jsou prostě místa, které člověk musí jednou navštívit a byla by škoda, když už jsem tu se tam nepodívat a musím přiznat, stálo to rozhodne za to. Pokud tam člověk není o víkendu, kdy je příliš mnoho lidí, nebo v pátek, kdy mají zavřeno, není to tak hrozné a sledovat tu úžasnou stavbu při západu slunce je krásný pohled, o tom žádná.

A po pár dnech odpočinku zpět na hlavní silnici a směr stále na východ. Když už jsem té hlavni silnice měl občas dost, tak jsem odbočil a projel si část cesty po malých silničkách napříč farmářskými vesničkami, abych se pak zase vrátil na silnici a ukrojil několik kilometrů směr Prayagraj, dříve známé jako Allahabad. Měl jsem to štěstí, že jsem se tu objevil zrovna v době, kdy se koná festival Khumb Mela. Ten větší vždy jednou za 12 let a menší jednou za 6 let, které je právě teď. A tak jsem tuto akci nemohl minout. Shromáždění lidí, kdy se během měsíce a půl rozhodně každý den navštívit toto místo okolo 10 milionu lidí z celé Indie i světa, aby se vykoupali v posvátné řece Ganga anebo ještě lépe na nejsvatějším místě Sangham, místě, kde se setkává řeka Ganga s řekou Yamuna a smyli ze sebe svoje hříchy. Já jsem si to také vyzkoušel, kdy jsme se za svítání posadili na malou loď, nechali se dovézt přímo doprostřed řek, a tak se za ranního rozbřesku v řekách vykoupali. Jakou čistotu mi to přesně přineslo těžké říct, ale každopádně to byl velice zajímavý zážitek, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

Umytý a vymydlený jsem pak pokračoval do města Váránasí, které je známé tím, že zde hinduisté chodí dožít a umřít, aby mohli pak jejich těla hořet na hranicích u posvátné řeky a jejich popel pak mohl být v těchto místech rozprášen. Je zajímavé sedět na břehu řeky, sledovat, jak jednotlivé průvody přináší těla nebožtíků, položí je na hranici dřeva a pak jen kontrolují oheň. Po chvíli se už zvedá černý kouř a je slyšet, jak se rozpouští lidský tuk a oheň tím ještě posiluje. Ohňů hoří kolem nespočet a vy sedíte pár metrů vedle nich a sledujete, jak co každou chvíli přináší další tělo a zapalují další oheň, jak se chystá další dřevo a některé lidské hranice už jen doutnají s trochou popela na zemi.

A bez dalších průtahů, už pak po nejpřímější silnici jsem na svém Bedřichu vyrazil směr Kolkata, kde řeším vízum do Bangladéše. A tím by zrychlený výčet své cesty dnes ukončil.

Indie je naprosto jiný svět, než který známe my doma. Mohl bych tu popisovat desítky zážitků a zkušeností a stejně, dokud si to člověk sám nezažije, asi úplně nepochopí. Indie je neuvěřitelně hlučná, provoz bez pravidel a signálem je neustálé troubení a předjíždění. Veškerá hudba, která je slyšet, ať už z oslav jednotlivých božstev, svateb nebo festivalů je pro Evropana na definitivní poškození sluchu a Indové včetně dětí stojí přímo u reproduktorů a vlní se. Pokud člověk hledá místo, kde bude chvíli sám a oddechne si, Indie není tím pravým místem. Bílá kůže je jako magnet. Jakmile vás někdo spatří, přijde k vám, začne hulákat milion dotazů, kterým stejně nerozumíte, pokud neumíte Hindi, protože angličtina tu tak moc k mému překvapení zažitá není a místní dost často nechápou, že jim nerozumíte. Začnou sahat na kolo, všechno zkouší a pak prostě jen čumí. Bez mrkání na vás klidně desítky minut z blízkosti čumí a dav se rychle zvětšuje, i když jste byli před chvílí ještě zcela sami. Přiznám se, že po tomto pak začnete být dost na nervy a místní prostě nechápou, že chcete byt sám a nerušen. Do toho neustále dotazy o selfie, kdy vás někdo chytne kolem ramen jak největšího kamaráda, vyfotí se s vámi a nazdar, to by chtěl někdo místní, co pár minut. Také častý puch odpadků nebo jejich hořících skládek. V Indii, co jde od pusy, jde rovnou na zem, žádné koše, prostě kde, kdo stojí, tam to odhodí a všude se volně prochází krávy, na silnici, v parcích, lezou do téměř do chrámu, na svatá místa a všude pochopitelně kálejí. A krávy jsou pak doplněné ještě potulnými psy, divokými prasaty a opicemi, se kterými se běžně všude ve městech setkáváte. Indie určitě má své těžké stránky, které pro mne jsou nepříjemné anebo těžko pochopitelné, ale jak jsem již také napsal, je to země, která má svoji rozmanitosti co nabídnout a pohostinnost lidí je tu obecně také vřelá.

A tím bych to dnes ukončil, díky za váš čas a já zase pádím dál.

K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací Potvrdit