Ze srdce Evropy až na cíp Afriky
279 dní, 14 300 kilometrů, 19 států a jedno pochroumané manželství - tak dlouho, tak dalece, ale i tak trpce trvala cesta z obce Stařeč (okres Třebíč) až do Kapského města v Jižní Africe. Za tuto dobu jsem sice možná nestihl 150 dílů nekonečné ságy Ulice a 40 dílů Ordinace v Růžové Zahradě (zde se přiznám - dost hrubě odhaduji), ale zato jsem viděl tolik zajímavých míst a zažil tolik úžasných zážitků, že na to budu vzpomínat do konce života.
K sepsání těchto řádků se dostávám až na dalším, zcela odlišném kontinentě, když už mám Afriku v zádech a vzpomínám na ni s velkým úsměvem. Vzhledem k vývoji v soukromém živote teď nemám příliš chuť se dlouho sáhle rozepisovat o tom, jak byla Jižní Afrika a vůbec celá Afrika parádním místem a za to se omlouvám. Třeba to jednou vše rozepíši v knize, pokud by na ni jednou opravdu došlo. Pár řádků tu i přesto sepíši.
Jižní Afrika byla parádním ukončením už tak zajímavého kontinentu, jakým Afrika bezpochyby celá je. Kromě různých neuvěřitelných zážitků, které jsem měl šanci prožít, jako právě zúčastnit se záchrany nosorožců bílých. Byla to země krásné přírody a i přes v Evropě známý problém vysoké kriminality v této zemi, jsem se cítil bezpečně a všude vítán. V Jižní Africe jsem na ceste strávil přes 6 týdnů a přitom ve stanu spal pouze dvakrát!! Lidé jsou tu až neuvěřitelně velkorysí a pohostinní. Za těch 6 týdnu jsem zde potkal spoustu milých a usměvavých tváří. Slyšel jsem spoustu zajímavých životních příběhů, účastnil se lovu antilop, účastnil se tanečního kurzu, pomáhal s prací na farmách, létal v helikoptéře, najezdil přes 150 km na skútru po Kapském Městě a okolo Stolové Hory, pozoroval delfíny, tučňáky a jednou žraloka. Pravidelně jsem byl zván ochutnat místní speciality od pštrosího masa, biltong (sušené maso), až po různé sladké deserty jako peppermint crisp tart a dalších. Na druhou stranu je zde ale také cítit napětí mezi bílou, černou a barevnou populací této země. Každopádně Jižní Afrika je země, kam bych se jednou opět rád vrátil na návštěvu, pokud ne rovnou opět do celé Afriky, protože známých jsem si zde nadělal mnoho. Takto tedy ve zkratce k Jižní Africe - pokud jste čekali dlouhý výčet dalších zážitků, tentokrát nebudou, jak jsem již napsal výše.
Když se zpětně ohlédnu za těch téměř 280 dní zpět, je to něco úsměvného. Vždyť na začátku cesty jsem ani nevěděl, kvůli problémům se zádami, zda vůbec vyrazit, nebo také jestli to nebudu muset vzdát už třeba na hranicích s Rakouskem, či Slovenskem? A přesto všechno, přes všechny ty doporučení a rady, nechat to být a raději zůstat doma v bezpečí a teplíčku, se mi něco podařilo. Vzpomínání zpětně na zážitky z Egypta, Súdánu a dalších zemí, kdy jsem byl stále na začátku Afriky, mi teď přijde, jak kdyby to bylo z úplně jiné doby, či světa. Přesto je tento zážitek, tato cesta, něco co mi už nikdo nikdy nevezme a i když třeba peníze budou, či nebudou, budu mít toto. Pro někoho je to málo, pro někoho až dost.
Proč tolik nostalgie a vzpomínání? Pokud vás to nezajímá, omlouvám se, ale také můžete prostě tento článek přestat číst a podívat se třeba co zrovna dělá jiný kamarád na Facebooku, nebo kdo se u čeho zase vyfotil pomocí "selfie" tyče. Ta nostalgie je proto, že se má cesta pomalu blíží k závěru.
Ano, jak jsem již napsal na začátku, má cesta nebyla jen výčet úžasných zážitků a dobrodružství, ale také tím utrpělo mé čerstvé manželství a má mladá žena. Hlavně poslední dobou tento vztah utrpěl pár kotrmelců a proto je čas uvědomit si, kdy už to stačilo a zachránit ve vztahu, co se zachránit dá. Asi většinu z vás tímto překvapím, asi tímto zklamu spoustu potenciálních "čekatelů", kteří by mě rádi a dobrovolně u mé ženy nahradili, ale dokážu si přiznat, kdy už to stačilo. Věřte mi, nebude to pro mě rozhodně lehké, neboť se ještě necítím touto cestou unaven. Mým snem by bylo pokračovat dále a objet třeba celý svět, protože jsem duší cestovatel, ale ne tak abych za sebou nechával spálené mosty. Jeden moudrý muž jednou řekl: "Není těžké se rozhodnout něco podniknout a vytrvat u toho, když to člověka baví. Těžké je uvědomit si, kdy je toho už dost a odhodlat se ukončit to ještě se vztyčenou hlavou" - a to si uvědomuji i já. Snad už jsem taky přece jen trochu dospěl :) Neříkám, že hned vše končí a že se letadlem vydávám domů - to bych zase nebyl mojí povahou já. Když už jsem přece jen do Kanady letadlem odletěl, tak se tu aspoň krátce rozhlédnu a pár míst si tu v Rocky Mountains projedu. Pak ale nasednu na letadlo a přesto, že nepoletím přímo směr Praha, poletím aspoň na rodný kontinent. Domů si to došlapu ještě na kole, i presto, že mě vlastně Evropa, jako kontinent na putování, zajímá ze všeho nejméně. Každopádně o příběhy, zážitky a fotky ještě nějakou dobu ochuzeni nebudete.
Nevím, jestli se tohoto typu cestování vzdávám nadobro a někdy za spoustu let se k tomu nevrátím, to ukáže až čas, co ale touto zprávou chci říct je: "Začínám šlapat směr domů za svojí ženou". Díky bando.