OFF-LIMITS - Kolem napříč kontynenty

Ahoj, zdravím vás všechny!!
Po delší době se sešla kombinace času a připojení k internetu, tak zkusím dohnat svůj nedostatek informování co se děje, a o to to teď bude delší. Takže se skočte napít, vyčůrat a dobře usadit. Já jsem během sepisování šel čůrat několikrát (možná bych neměl tolik jíst mandarinky a pomeranče, které mi tu v sadu dozrávají nad hlavou). Ale zpátky, k tomu se ještě dostanu :)

Vracím se k událostem ještě před příjezdem k moři.
Poté co jsem opustil svého nového kamaráda - cyklistu z Bosny, o kterém jsem se zmiňoval, jsem vyrazil směr hlavní město - Sarajevo. Bosna je opravdu nádherná a opravdu hornatá země. Před Sarajevem mě čekal 15km kopec, který rozhodně nestoupal pomalu a rozhodně chtěl ověřit moje záda i vůli. Poté však přišel krásný 30km sjezd až do Sarajeva. Zde jsem se ubytoval v hostelu a seznámil se s dalšími cyklo cestovateli, proti kterým jsem se svými téměř 3 týdny na cestách skutečný zelenáč. Andre - Argentinec, který již na kole cestuje 4 roky, projel křížem krážem Ameriku a jeho francouzskou partnerku Clemmons (se kterou se potkal v Mexiku a už s ním cestuje 4 měsíce), kteří míří do Asie. Hodně jsme si povídali. Sarajevo je pěkné město, tak jsem zůstal den navíc. Evidentně jsem je zaujal, protože přišli s návrhem, že změní svoje plány a pojedou pár dní se mnou stejným směrem. Důvod byl takový, že po cestě natáčí dokument o lidech, jejich snech a rádi by natočili jeden díl se mnou. O mě, takovém zelenáči? :)
Takže jsme pár dní křižovali cestu společně. Musím říct, že jsem se od nich spoustu věcí ohledně takovýchto cest naučil, přece jenom mají mnohem víc zkušeností. Za to jim děkuji. Oni mezi tím občas vyslýchali mě, natáčeli si moje pohnutky a myšlenky. Po 4 dnech jsme se rozloučili a každý vyrazil opět svým směrem (já na hranice s Chorvatskem k Dubrovníku). Jinak pokud se někdy dostanete do Bosny a Hercegoviny, doporučuji si projet silnici Sarajevo-Mostar, je to cesta nádhernými kaňony.
V Dubrovníku jsem se nakonec neplánovaně také zdržel 2 dny. Trochu jsem odpočíval po kopcích v Bosně a Hercegovině a procházel si město.
Pak jsem vyrazil dál do Černé Hory. Černá Hora je krásná. Překvapilo mě, že používají jako měnu Euro, i když nejsou v EU, ale aspoň to bylo pro mě jednodušší. Zde jsem potkal také zajímavé lidí (kapitána zaoceánských kontejnerových lodí se spoustou příběhů, jednoho zajímavého barman a spolumajitele pizzeria - k němu se pak ještě vrátím).

Černá Hora, to pro mě byl tedy zážitek. Je mi jasné, že cesta na kole zemí, která má už ve jménu slovo "Hora" asi nebude jen tak, ale opravdu mi dala zabrat. Silnice byla jeden velký uzel. Výhledy na moře jsem měl impozantní, to jo, ale bylo to pořád doleva-doprava, ostře nahoru a dolů. To mým zádům dalo zabrat na ještě skoro týden potom (kvůli velkým změnám teplot na slunci do kopce, ve stínu šusem dolů z kopce a propocený). Na druhou stranu krásné moře, spaní na pláži a úžasné výhledy.

No a pak přišla Albánie.
Albánie, nutno podotknout, je ze zemí, co jsem na této cestě navštívil, zatím nejvíce země jako z divokého západu.
Po Černé Hoře jsem si vybíral cestu, kde se vyhnu kopcům a pojedu spíš po rovinách. Země je to rozhodně plná kontrastu. Na jednu stranu tu potkáváte Audi, BMW a Mercedesy za několik milionů a na straně druhé pasáčky dobytka, dobytek na silnici. Krajina je bohužel hodně znečištěná odpadky, ty tu leží opravdu všude. Dopravní situace, dodržování pravidel silničního provozu už se spíš řídí právem většího a silnějšího (za to pořád ještě mnohem lepší než dál na východě).
Lidé jsou tu úžasně milí. Za celý pobyt v Albánii jsem spal venku ve stanu pouze jednou. Vždy, když jsem se navečer zeptal, třeba jenom o vodu na vaření, jsem najednou byl obklopen celým příbuzenstvem. Seděl jsem u stolu, kde byly hordy jídla a vyfasoval jsem postel. No co, prý jsme všichni jedna velká rodina, tak proč ne? Říkají, že jsem členem jejich rodiny, že jednou oni navštíví mě v Česku a příjmu je zase já. Když už to takhle bylo u asi 5. rodiny musel jsem se v duchu smát a trochu nad tím zauvažovat, aby za pár týdnu, nebo pár měsíců, nezvonilo u mých rodičů několik Albánských rodin, že přijeli na návštěvu. Ale není to od nich bráno tak, že tím, že mě pohostili, budou mít dovolenou v Česku zdarma. Opravdu to od nich je čin z čiré dobrosrdečnosti. Také v každé rodině, kde jsem se objevil, začali sami mluvit o té nešťastné události 2 českých turistů, zabitých místním Albáncem. Nutno říct, že se za to stydí a opravdu je to mrzí, ale chápu, že z činu jedné osoby nelze hodnotit bezpečnostní situaci celé země. V Albánii jsem se nesetkal s ničím jiným, než s příjemnými lidmi. Takže zážitků spousta - spaní uvnitř největší Tiranské mešity na koberci (kdy jsem zcela neplánovaně uvízl v noci uprostřed hlavního města), poslouchání modlitby, jízda na kole po dálnici (ano, albánská dálnice je asi nejlepší a také nejbezpečnější cyklostezka po které jsem kdy jel a to jsem tam najel kilometrů). Když najednou končí silnice, přechází v dálnici a nikde žádná jiná cesta? Na cedulích sice zákaz cyklistů, mopedů a chodců, ale v Albánii funguje dálnice spíš jako místo setkávání. Po několika stovkách metrů jsem narazil na cyklisty, mopedy (i v protisměru), chodce přecházející dálnici a prostě jenom rodiny na procházce. Pravda, intenzita dopravy nižší, dva pruhy dálnice pro auta a skoro jednou takový prostor navíc za čarou. Když jsem potkal na dálnici policajta, sundal čepici a pokynul mi s úsměvem šťastnou cestu. :) Cesta po okreskách, kde jezdí kamiony, je dost rozbitá silnice, to je horší zážitek.
Jinak pokud se někdo chystá navštívit Albánii, určitě doporučuji "zase" hory. Jsou nádherné. Tiranna jako hlavní město, určitě nestojí za to. Musím zcela otevřeně přiznat, že to není pěkné místo, ani na návštěvu, ani na žití. Musím se také přiznat, že z Albánie nebude příliš fotek. Kromě hor, kterých už jsem fotil předtím dost, toho nebylo moc na focení. Pokud bylo pak něco zajímavého, bylo to většinou něco, co se dělo okolo mě, ale Albánci se neradi nechávají fotit, nebo mi to v dané situaci přišlo spíš nevhodné.
Pak jsem se přiblížil k hranicím Albánie a Řecka. Dojel jsem k ním večer. Tak jsem se od nich kus vzdálil, do místa většího klidu, postavil na noc stan (jedinkrát za celou Albánii). V noci jsem měl budíček ve formě, zda nejsem Syrský utečenec. Když jsem vysvětlil že ne, že jsem z Čech (pas jsem nevytahoval) a ráno se chystám do Řecka, bylo vše v pořádku a mohl jsem spát v klidu dál. Asi nemají příliš utečenců, co by do země přijeli na kole:)

A tak jsem dopoledne překročil hranice. Byla zde spousta lidí, co se snažili dostat do země a na druhé straně jim u stánků rozdávali SIM karty. Troufám si řict, že toto byli opravdoví uprchlíci (neměli kolo jako já). Během pár dní jsem se propletl zbytky hor a teď se nacházím opět v oblasti dosahu moře, nedaleko městečka Amfilochia. Na farmě jedné úžasné řecké rodiny, která mě včera zastavila. Dali jsme se do řeči (přestože nemluví anglicky a já nemluvím řecky) a byl jsem pozván, abych zůstal. Tak tu konečně po dlouhé době odpočivám ve stínu stromů. Koukám do aleje pomerančový stromů, dávám dokupy co vše se událo poslední dobou a co mě ještě čeká, na už vcelku blízké cestě do Athén.

To je ve stručnosti vše, co se v poslední době událo. Samozřejmě je toho mnohem víc, ale to bych tu seděl do večera...

No a pokud jste to dočetli až sem, podělím se s vámi o jeden velice "zajímavý" zážitek. Vrátím se k onomu číšníkovi/ spolumajiteli pizzerie, kterého jsem potkal v Černé Hoře. Po dotazu o vodu, pár větách odkud a kam cestuji, jsem od něj dostal nabídku, že jakmile bude večer pizzerii zavírat, můžu tam u něj uvnitř přespat. S poděkováním jsem souhlasil a po zavíračce se dostavil. Co jsem, ale netušil bylo, že jsme od toho každý čekal něco jiného. Po příchodu jsem dostal velkou sklenici vína, povídali jsme si a najednou na notebooku běželo homosexuální porno. No asi už chápete, co bylo záměrem barmana :) Když jsem na to reagoval tím, že jsem šťastně ženatý, zkoušel mě aspoň ukecat do orálního sexu. Dokážete si asi představit, jak rychle jsem měl sklenici vína vypitou. Nabídku dalšího vína jsem už odmítl a vzápětí dostal vrchovatou sklenku whiskey. "On se mě snaží ožrat!", bylo mi jasné. Tak to ne. Sklenku jsem odmítl, poděkoval a s předstíranou lítostí jeho nabídku odmítl. Byl trochu zklamaný, že se večer nevyvíjel podle jeho představ, ale tak už to chodí. Já se skrytým pobavením vzal těch svých pár kilo věcí a s poděkováním za víno šel spát ven na terasu.
Tak nevím, jestli je to mnou a vydávám nějaké falešné signály, nebo se to děje taky někomu jinému než jenom mně?? Ať tak či tak, pobavilo mě to na ještě dlouhou chvíli.

A to už je prozatím vše. Omlouvám se za málo fotek, ale potýkám se s problémem přenosu fotek mezi foťákem a tabletem.
Pěkný den všem.