Úprkem směr domů
Dlouho jsem uvažoval, jestli se do sepisování tohoto článku mám vůbec dávat. Na jednu stranu jízda střední Evropou už nikterak zajímavá a exotická oproti zážitkům z Afriky není a také jsem nasadil stíhací tempo, abych byl již co nejdříve doma, na stranu druhou - bylo by divné nechat poslední článek o Irsku a Francii a poté jak jsem se najednou objevil až doma. A tak tu v noci po překročení hranic do Česka pár slov smolím...
Jak jsem již uvedl, samotná cesta již nepřekypuje super zážitky. Na slona jsem nikde nenarazil, helikopterou se neproletěl, ale o co rozhodně nebyla chudší je o spoustu setkání se zajímavými lidmi. Poté co jsem opustil Francii, vydal jsem se v Belgii navštívit známé město Bruggy (když už je to po cestě). Po dvou dnech odpočinku a procházení se ulicemi tak, abych se pořád dokola nesrážel s dalšími turisty, nebo koňskými povozy, jsem vyrazil na Antwerpy, kde jsem poprvé v životě viděl jak se jezdí na eskalatorech s bicykly, když se chystáte podjet do města podvodním tunelem. Představa že bych takto stejně tahal svoje naložený kolo v Praze do metra mi přišla hodně prazvláští. A protože svět je opravdu malé místo a o náhody není nouze, další 2dny trávím u přátel Grahema a Tharien, které jsem potkal pred několika měsíci v Africe na hranicích Zambie a Botswany se slovy: "A pokud budeš někdy v Belgii, jsi kdykoliv vítán. " - tak jsem tu. Také mám možnost v Belgii ochutnat několik piv včetně tzv. Trappistu, neboli piva vařeného mnišským řádem. Z Belgie jsem pak dále vyrazil do Holandska, země vodních kanálu, větrných mlýnů a cyklostezek. Jak v Belgii tak hlavně v Holandsku se snad děti rodí už s říditkami na rukách a se sedlem v plence. Všude samá cyklostezka, všude samý cyklista, ale cyklostezky v Belgii mně spíš přišli že vedou od kravína ke kravínu, od jedné hromady hnoje k druhé s občasnou změnou ve formě vepřína, kdežto v Holandsku už je to jiná romantika okolo vody. Díky ale husté sítí cyklostezek jsem musel velice často držet telefon s mapou v ruce abych nabral vůbec správný směr. Abych pořád nezastavoval, trávil jsem dost času zabráním v mapě zatímco jsem šlapal dál a to se mi 2x vymstilo. Poprvé jsem se do studování mapy zabral natolik, že jsem si nevšiml zúžení vozovky a v plné rychlosti narazil do bílé plastové značky s pruhy vytyčujicí zúžení vozovky. Naštěstí ten, kdo tuto značku navrhoval k výrobě byl "hlava pomazaná" a myslel přitom na mě, takže značka se s rychlým "plesk"na zem položila a za předním kolem se mi opět zvedla a já na ní zůstal trčet naštěstí bez újmy, jen rudý až za ušima.. Podruhé to pak byla stejná situace, ale bohužel pouliční lampy už nikdo takto sklápěcí nenavrhl. Naštěstí v malé rychlosti přesto stále v pohybu jsem se utkal s pouliční lampou. Dopadlo to tak, jak asi čekáte. Na zemi jsem sice neskončil (jel jsem zrovna pomalu), ale ruce i zuby mi ještě chvíli zvonily a já balancoval s kolem a styděl se až za roh. "Sakra dokázal jsem přejet sám Afriku, abych teď prohrál souboj s pouliční lampou tady za humny??" Od te chvíle jsem si začal už dávat větší pozor.
Po cestě Holandskem jsem tedy krátce na skok navštívil Amsterdam-opět když už to bylo téměř po cestě. Propletl se opět turisty, s občasným focenim mě jako atrakce, kličkováním mezi vodními kanály a občasným zavanutím marihuany jsem si řekl, že mi to na "nasátí atmosféry" stačilo a hurá na Německo.
Německem jsem už nasadil zavodnějši tempo a kromě občasného setkání s dalšími cyklisty a dlouhých rozhovorů už touto spolkovou zemí jen profrčel. Setkání to byly každopádně zajímavé. Popovídat si s manželským párem (64 a 58)let, kteří se právě vrátili z cyklo výpravy Německo-Japonsko, určitě změní trochu pohled na cestování na kole. A to nebyl rozhodně jediný pár, s kterým jsem měl možnost si chvíli popovidat. Člověk si pak uvědomí, že to opravdu není až tak nic zvláštního přejet na kole kontinent. Aspoň jsme měli spoustu příběhů co si vzájemně povyprávět. Věc která mě ale také u našich sousedů zaujala, byly v lese u silnice dost často (a to opravdu DOST často) odstavené staré karavany, ve kterých vždy seděla nějaká starší či mladší pani/slečna. Prvně jsem úplně nechápal, co tu maji za zvláštní srazy bez chlapů, než mi došlo že právě na chlapy tu čekají a že tu provozují "nejstarší řemeslo" s tím rozdílem že dámy už mají svůj kočár zaparkovaný a připravený. Holt Němci jsou asi větší labužíci než my u nás.
A tak jsem přejel Německo a dostal se na skok do Polska, abych další den kromě prvního letošního sněhu konečně uviděl značku "Vitejte v České Republice". Ihned jsem se i přes několikadenní déšť začal usmívat jak sluníčko. Zpátky na mě se z prvniho bilbordu hned za čárou usmíval tak moc vyretušovaný Babiš se slovy "chceme lepší Česko", že vypadal na čerstvě krásných 17let dovršeného věku a z rozhlasu křičela upištěná písnička Michala Davida zakončená odchrchláním se slovy: "Hlášení mistniho rozhlasu.......".
Domove sladký domove můj, chyběl jsi mi...
