Tanzánii už taky znám..
Když jsem strávil odpočinkový týden v hlavním městě Etiopie – Addis Ababě a Vašek, můj hostitel na ambasádě, mi říkal, že poté co dojedu do Keni, překonám rovník, tak už pojedu z kopce dolů a bude to šup, šup.. Smál jsem se tomu, protože je to akorát polovina cesty. Keňu jsem projel za 3 týdny a ocitl jsem se v Tanzánii a teď, po téměř 3 týdnech a více jak 1000 kilometrech, jsem na jejím konci a stěží si uvědomuji, že jsem Tanzánii projel a jsem na prahu další Africké země. Opravdu to začíná utíkat, jak kdybych frčel z kopce dolů.
Tanzánie mě zastihla, oproti předchozím africkým státům, o dost vlhčím počasím. Konec března a duben jsou v této zemi období dešťů a tak se tu nestal den, kdy by nepršelo a zároveň noční bouřková průtrž, která připomíná naše letní silné nárazové bouřky. To byla jistota téměř každé noci, i když jsem usínal s pohledem na hvězdy. To ovšem nemění nic na tom, že jsem si tuto zemi užil a blány mezi prsty mi nenarostly, i když varhánky z vody jsem měl snad i za ušima a slabá zapařenina (tzv. vlk) se poprvé také za cestu přihlásila, ale vše pěkně od začátku.
Překročení hranice z Keni do Tanzánie proběhlo bez problémů a s úsměvem na rtech jsme byli s Lucasem vítáni v nové zemi. V prvním městě, po posledním rozhovoru s tímto německým cyklistou a popřáním šťastné cesty; po velice podivném jednostranném rozhovoru se starší paní s kozí bradkou plnou černých hustých vousů, kterou vůbec neodradilo, že já jí nerozumím a stále si chtěla povídat, jsem vyrazil dále okolo Kilimandžára. Stejně mě překvapil onen rozhovor s paní, tak mě překvapil déšť, který mě zastihl hned po první hodině v zemi. Od začátku vypadal, že bude velice krátký, protože ze všech okolních stran bylo modro. Když už mi na hlavu pršelo dvě hodiny, usoudil jsem, že jsem se asi spletl, že teď už opravdu nemá smysl vytahovat z brašny pláštěnku, ale spíš hledat nějaké suché místo na přespání, kde bych se už na nadcházející večer uložil. Když jsem míjel ceduli místní farnosti, po zkušenostech a štěstím z Keni s církví, jsem si řekl, proč to nezkusit? Zde to zezačátku nešlo tak hladce, otec Evans se cukal, co kdybych byl terorista (ano, terorista, který za vámi přijel šířit chaos na kole!!). Nakonec souhlasil s tím, že mohu ve stanu přespat, ale že mě nejdříve vezme na policejní stanici, kde se na dnešní noc nahlásím, pokud by byl problém. Usměvavý policista vytáhl obrovskou knihu, jak Knihu Kouzel z filmu Dívka na koštěti, a tam maličkým perem svědomitě vše vypsal. Pak otec Evans úplně otočil, pozval mě do místního poměrně luxusního a drahého hotelu na večeři, poté mě u sebe ubytoval v pokoji pro hosty s druhou večeří, kde jsem poprvé ochutnal Mtori – banánovou polévku (velice typickou pro tento severo-východní region). Ráno mě pak přivítal snídaní a větou, že musí odjet pryč, tak až budu chtít, ať vyrazím a nechal mě na celé farnosti samotného. Moc fajn chlapík. A úžasné na tom je, že opět nebyl jediný. Lidé v Tanzánii jsou obecně velice přátelští a dobrosrdeční, takže když se tak zpětně zamýšlím nad cestou touto zemí, v divočině jsem toho vlastně moc nenaspal.
Když jsem obkroužil kolem východní strany Kilimandžára, kde jsem měl možnost navštívit ohromný trh banánů a avokád přímo na ulici, kde se množství než na kusy, spíš počítalo na náklaďáky. Byl jsem z toho u vytržení, protože takové množství banánů jsem v životě neviděl. Také jsem si odtud na další cestu pár banánů a avokád odvezl, protože se tam válely všude po zemi a ty už nikoho nezajímaly. Odtud jsem pak už směřoval dál od Kili, takže dolů na město Moshi, kde už bylo znatelně tepleji a menší vlhko. Odtud pak dále po hlavní silnici do Arushi, kde jsem 3 dny odpočíval u americko-tanzanské rodiny. Erik, který pochází z USA, žije v Tanzánii přes 30 let, oženil se zde a založil firmu na nabídku připojení k internetu. Takže jsem se od wifi téměř nehnul a užíval si po dlouhé době relativně kvalitní připojení. Zde jsem se také seznámil s rodinným kamarádem Lelem, 29-letým místním chlapákem, který sám 4 roky na kole brázdil svět. Bylo rozhodně zajímavé poslouchat jeho příběhy a porovnat je s tím, co jsem zažil já.
Po 3 dnech jsem byl už opravdu dostatečně odpočatý a vyrazil jsem dál na cestu, na které jsme se překvapivě shodli všichni tři (já, Erik i Lelo), že bude asi nejlepší pro průjezd Tanzánií a rozhodně zajímavá. První část vedla velice rovinatou částí k jezeru Manyara, které je Národním parkem. V této oblasti jsem kromě spousty Maasaiu (v jejich typických dlouhých červených pláštích, s holí, kruhy v uších a nechutí se fotit bez poplatku) také viděl kromě opět dalších ¨oslů v pyžamu¨ poprvé stádo pakoňů. V tento den jsem to trochu přehnal s délkou jízdy a neplánovaně skončil ještě v sedle za hluboké tmy, bez toho, že bych věděl (a viděl), kde postavit stan. Když jsem míjel jednu policejní hlídku ve městě, zeptal jsem se, zda se nedá okolo někde u stanice přespat? Bylo mi řečeno: ¨jasně, není problém, lehni si tady¨ a ukázali na místo uprostřed rušné ulice, plné barů, lidí a značně hlasité hudby – toto se mi nestalo pouze jednou. S poděkováním jsem odmítl a odjel dále do tmy, kde jsem odbočil a za svitu čelovky našel jakž takž vhodný flek. Bohužel byl plný malých ostnů, takže jsem ráno zjistil, že spím na zcela vyfouknuté karimatce a od té doby takto každý den. Ráno jsem byl probuzen místními Maasai, kteří byli překvapeni, že tam spím: ¨Vždyť jsou okolo lvi a sloni?¨. Žádný nepřišel tak co, ale o poplatek za ochranu si říct nezapomněli – sorry kluci, žádná kačka ze mě nevypadla.
Další den jsem pak přes hornaté pásmo a za značného tepla směřoval do města Babati, kam jsem večer dorazil. V divočině jsem spát nechtěl a tak jsem se zeptal u jednoho domu, zda bych si nemohl postavit stan u nich na zahradě? Rázem jsem byl nastěhován dovnitř, s možností se osprchovat (sám se občas divím, kolik špíny je možné ze sebe umýt po dvou dnech na cestě) a pozván k večeři. Je přeci Velikonoční neděle a rodiny se schází dohromady, což mi vůbec nedošlo. Tak jsem dnes součást této milé rodiny.
Moje putování další dny pak směřovalo přes město Singida dále na jih na Itigy. Na této cestě jsem měl možnost přespat v hotelovém pokoji, který za mě zaplatil sice velice hodný, ale zcela pod práh zpitý kněz (pozn. kdybych věděl, že to přespání co mi domluví je hotelový pokoj, než jsem tam byl odveden a že už je zaplacen, odmítl bych); dále přespal u jedné hodné rodiny a večer seděl pod pergolou a popíjel pivo Kilimanjaro; nechal se bodnout místní vosou o velikosti sršně, když jsem se rozhodl jít ¨na malou¨ vedle hnízda a natekla mi z toho ruda od prstu až po loket; viděl ženy, jak mátí malými kladívky do skály a jejich muži pak výsledný produkt ve stínu v poklidu prodávají jako štěrk na stavbu a také v tichosti oslavil své 30-té narozeniny. Před městem Itigy jsem odbočil z hlavní silnice vedoucí na hlavní město Doroma a čekala mě oblast bez asfaltu, po prašné a kamenité cestě napříč rozsáhlými lesy o délce necelých 500km. Cesta to byla zajímavá, i když divoké zvěře jsem zase tolik neviděl (možná bohudík – žijí zde lvi), tak kromě opic a hlasitých ptáků a antilop, už jen spousty sloního trusu, dobytka, koz, slepic a jednoho domácího prasete. Pohybovat se touto oblastí, ale byl zajímavý zážitek a rozhodně příjemnější než se po hlavní silnici přetlačovat s kamiony. Náročné to bylo ale dost!
Kombinace kameno-písčité a hliněné cesty v období dešťů z cesty udělala úplně něco nového, s čím jsem nebojoval jen já, ale převážně řidiči větších dopravních prostředků. Tak jsem několikrát potkal zapadlé kamiony, kdy se pod nimi sesunula půda; zapadlé vozy napůl zatopené vodou; cestu odnesenou přívalem vody, kdy zůstala jen půlka mostu; terénní auto obrácené na střeše, ze kterého se pak vykutálel značně podřený Mel z Jižní Afriky. Já jsem v sedle svého oře každý den bojoval s bahnem; ohromnými loužemi přes cestu, ve kterých jsem mohl plavat; pohyblivým pískem, kdy jsem musel kolo občas tlačit a každý den ráno jako první – zcela vyčistit řetěz a převody, protože se téměř netočily. Životnost komponent kola jsem zde musel hodně snížit, ale projel jsem to a stálo to za to, i když jsem občas opravdu dost nadával, ale nelitoval jsem. Pak už mě po asfaltu čekal přejezd nejvýše položené silnice v Tanzánii, kde jsem vystoupal do výšky 2961 m. n. m. a opět sjel dolů do města Mbeya, kde Jsem odpočíval.
Tanzánie se mi jako země také velice vryla do paměti a byl to skutečně opět zážitek touto zemí projet. Také jsem zde doslova zestárl o jeden rok. Krajina velice krásná, různorodá a plná zeleně. Lidé velice vstřícní, ale také velice často pod parou – s tím jsem se tu setkával každý den, ale aspoň tu mají veselo. Tanzánie je také země, pro kterou je velice typické nošení břemen při chůzi na hlavě. A tak jsem se tu setkával s břemeny na hlavách, jako trsy banánů, lavory, kýble, ale také třeba jednou botou, co se pohupovala na hlavě jedné ženy. Je tu značná obliba Coca-Coly a Pepsi a vlastně téměř vše je psané právě na cedulích těchto dvou firem – od jmen ulic a bister, po nápis policie a různých institucí, jako školy. To vše dělá Tanzánii více výjimečnou a zajímavou. Teď už mě opět čeká další země plná očekávání z toho, co bude a vše snad dále vydrží bez větších problémů, jako do teď.