Jedu dál..
Sedím na české ambasádě u Vaška Svobody v obýváku, je chvíli po obědě, kde jsme dnes měli kuřecí polévku, hovězí řízky a panuje tu klidná, tichá atmosféra. Tak se dávám k sepsání článku, než zítra ráno opět vyrazím směr Moyale, hraničnímu přechodu do Kenyi, kam jsem si dnes vyzvedl na kenyiské ambasádě vízum. Jsem tu už několik dnů a díky úžasnému kolektivu a pohostinnosti Vaška si tu dobíjím jak fyzické, tak hlavně psychické baterky na cestu, protože poslední dny na kole byly opravdu náročné, ale to bych předbíhal!
Od chvíle, co jsem se naposledy ozval z většího města, Gondaru, už uplynulo nějakých cca 14 dní, za které jsem se posunul o více jak 700km do srdce hornaté Etiopie – do hlavního města Addis Ababa.
Cesta z Gondaru byla terénem velice příjemná. Po velkých stoupání a klesání od hranic se Súdánem do Gondaru, to teď byl příjemný sjezd do údolí a občas přejetí nějakého „menšího“ kopce. (Menšího mám na mysli, třeba 4-5km stoupání.) Cesta vedla směrem k městu Bahir Dar, které leží u jezera, ze kterého se odbočkou vylévá řeka Modrý Nil. Tato oblast je relativně rovinatá a tak až na jeden incident, (kdy si jeden výrostek stoupl v klidu k silnici, počkal, až pojedu okolo a zkusil mi do špic v předním kole narvat PET láhev, abych se rozsekal) – vcelku v pohodě. V Bahir Dar jsem byl překvapen velikostí města a také množstvím produktů, které se zde dají koupit. Na rozdíl od Súdánu, tu najednou vidíte domácí kina, obchody jako Adidas, ZARA a další, jejichž jména mi stejně nic neříkají, ale z Evropy je znám. Což je, ale svým způsobem paradox, protože tyto věci sice v Súdánu neuvidíte, ale na druhou stranu, většina Súdánských domácností je mnohem lépe vybavena, než Etiopská, ale k tomu se ještě snad vrátím.
V Bahir Dar jsem se nakonec nechal ukecat na původně neplánovaný výlet lodí po jezeře do místa, kde vzniká právě Modrý Nil a na jeden z ostrovů na jezeře, kde je umístěn kostel, který je zde velice obdivován (nechápu proč). Tohoto ¨výletu¨ jsem pak velice litoval, neboť peníze, které jsem za to dal, jsem mohl určitě využít smysluplněji – ale co se dá dělat. Na loďce jsme se 30 minut kodrcali do jedné zátoky, kde mi bylo označeno s velkou pompou: „Zde začíná Modrý Nil!“ – hmm super – pořád jezero a ještě okolo industriální zóna. Pak přesun na onen maličký ostrov, který je místními velice oblíbený svatostánek – bohužel velmi oblíbený. Dokážete si představit, jaká ironie asi je to, že se většinu dní snažím Ethiopanům vyhýbat, protože mám těch věčných pohledů, ztráty soukromí a pokřikování „HEY YOU! MONEY! Where are you go?“ dost a já blbec nakonec zaplatím peníze za to, že mě odvezou na malý ostrov, kde je možná dalších 1000 Ethiopanů a já, na onom malém ostrově. V tu chvíli jsem se už musel smát, jaký jsem tatar – to byla 2. fáze, poté co jsem byl na sebe naštvaný. A kostelík opravdu nic extra.
Dál cesta od Bahir Dar pokračovala více na jih do Burie, než se stočila více na východ. Tato oblast opět začala být mírně kopcovitá s nádhernými výhledy a úžasnými stromy po cestě. V Ethiopii je vidět, že lidé okolní stromy kácí hlava nehlava, ale občas v krajině narazíte na obrovský, nádherný strom a ty naštěstí, jak to vypadá, nechávají žít. Tyto stromy jsou nádherné a dalo by se z nich vytvořit samotné album. Po cestě touto oblastí jsem měl možnost (a byl jsem pozván), abych se zúčastnil oslavy svatby dvou párů, což je neuvěřitelný zážitek, když vidíte velkou skupinu svatebčanů tančit a zpívat v jednom rytmu. A zatímco jste uvnitř, policie hlídá mé kolo, protože se kolem něj ¨překvapivě¨ shlukuje dav dětí.
Pak přichází úsek okolo města Dobre Markos, který už začíná být opět hornatý. To pak vyvrcholí za vesnicí Dejen, kde je 20km sjezd až k Modrému Nilu, pak most, kde se dá ¨pokecat¨ s paviány a pak asi to největší, co jsem zatím kdy v životě vyšlapal – 21km kopec nahoru. Je to kopec, který za celou dobu nemá úsek, kde by se cesta narovnala a při stoupání se mi teplota na tachometru poprvé vyšplhává před 50°C, takže ze mě od začátku teče neskutečným způsobem. Kopec je náročný a asi by mě moc lidí nepochopilo, ale když mě u 1/3 kopce zastaví dodávka, vyskáčou chlapi, že naloží kolo a vyvezou mě společně s nimi nahoru – já s poděkováním odmítám, hold beran. Výzva je výzva a rád ji zkusím zdolat, než to hned vzdát. Chlapi moje odmítnutí nechápou, ale nedivím se jim. Každopádně výhled je to pak nádherný. Roklina je to obrovská, až to bere dech, co tam ta řeka do přírody vyřezala a velice mi to připomíná Grand Canyon. Večer každopádně padám na hubu, bohužel se moc dobře nevyspím – psi mi kousnou do bot před stanem, ale hlavně jsem si před kopcem dal vydatné jídlo v restauraci, abych měl energii. Bohužel jídlo bylo sice dobré, ale hodně ostré a kořeněné. Tak to moje zažívací ústrojí nezvládlo a tak se ráno budím unavený, nevyspalý, odvodněný – takže ukrajovat kilometry se pro mě stává velice náročné. V kombinaci s náturou Ethiopanů, o které jsem psal již dříve, kdy se každý z nich k vám chová, jako byste v této zemi, byly právě kvůli němu, že vás vidí jako chodící peněženku a pořád na vás někdo pokřikuje – dojezd posledních 180km do Addis Ababa byl jak na fyzické, tak psychické rezervy.
Když se konečně dovláčím do města, seznamuji se s Vaškem Svobodou, který mě vítá a mohu u něj několik dní zůstat a dobít baterky. Vašek je úžasný pohodář, srandista, a protože hned po přivítání mě seznamuje s ledničkou plnou českých výrobků (salámy, sýry), se slovy: „Na co máš chuť, to si dej.“, jsem v sedmém nebi a do Vaška málem zamilovaný :) (žena jistě promine). A tak zde několik dní odpočívám za vysokou zdí, kde na mě nikdo z ulice nevidí a nepokřikuje. Jím jídla jako řízek, makové buchty, šunkofleky, párky atd. Provádím údržbu kola a stavuji se na Keňskou ambasádu pro vízum – to je vlastně jediná chvíle, kdy vidím něco z hlavního města. Jinak se mi moc na průzkum ani nechtělo.
Jak jsem psal dříve, Ethiopie jako země – příroda je opravdu nádherná, ty hory, údolí, pole, louky, stromy, zvířata – je to jiné než u nás. Bohužel to, jak na mě působí většina lidí Etiopie, tento dojem rozhodně dále nevylepšují. Potkal jsem několik úžasných, milých a vzdělaných lidí v Etiopii, kteří myslí o něco hlouběji, než jen plodit děti a říct si o peníze, bohužel v porovnání s těmi druhými je to velice malé procento. Každopádně zážitků spousta přece jenom země je to velká. A co bude dál, to se ještě uvidí. Rozhodně to na hranice s Kenyou mám ještě pěkný kus.
Ještě jednou děkuji České ambasádě v Addis za vše a obzvláště pak Vaškovi Svobodovi.
Držte mi palce a občas buďte on-line pro další novinky :)
