A rovnýma nohama zpátky do reality
Je listopad, už je to měsíc, co jsem se vrátil ze svého cyklo putování a zatímco za okny padá zbytek listí a útočí první ranní mrazy, já usrkávám kávu a uvažuji, jak rychle ten čas letí. Jsem rád, že v tom podzimním počasí nemusím spát někde venku a řešit jestli bude dnes svítit slunce, či pršet, nebo dokonce sněžit, i když jako vždy to tak jednoduché není.
Když se za tímto 365 dní trvajícím, 18 688km dlouhým putováním přes 3 kontinenty a 26 států zpětně ohlédnu teď, mám pocit, jako by se nic z toho všeho, co jsem zažil, vlastně ani neudálo. Mám spíš pocit, jako by to byl jen sen a já se teď najednou po několika dnech probudil po pořádné „opici“.
Člověk, který se na delší dobu odloučí od svého zaběhnutého domácího prostředí a rozhodne se na čas žít úplně jiným způsobem, zažívá na začátku dost často menší či větší „kulturní šok“ z toho všeho co se děje okolo. Opustit svůj zaběhlý stereotyp a domácí pohodlí, žít každý den v očekávání co nového přinese, potkávat stále nové lidi, slyšet různé životní příběhy, objevovat pro sebe dosud nepoznané končiny, je něco co nás nutí fungovat na více otáček a ani chvíli nezahálet. Pro některé možná noční můra, pro jiné naopak motor, co je vybízí dále a znovu vyrážet na cesty.
To co si ale člověk většinou neuvědomuje je, že tento kulturní šok zažívá i poté co se vrátí po delším časovém úseku opět domů. Na jednu stranu mohu říct, že se toho doma a v mém okolí za tento rok moc nezměnilo, což je jenom dobře. Domov, ať už je to rodina, městečko, kamarádi ani nechcete, aby se moc změnilo, protože je to něco kde chcete navázat tam, kde jste vše před rokem opustili. Co se změnilo jste ale vy sami. Zážitky a zkušenostmi které jste prožili, vás ať už v dobrém nebo špatném nějakým způsobem formují. A najednou se vrátíte někam, kde vše zaběhnutě funguje (i bez vás) a máte se do toho začlenit a totálně překopat svoje návyky za poslední rok života.
Najednou, když si dáte den odpočinku, není to jen nalévání sil do končetin před další cestou. Nevstáváte ráno s pocitem, co bude dnes zase nového za zážitky, co za nová místa k objevování se před vámi objeví. Vše je prostší a jednotvárnější a na to si je potřeba opět zvyknout. A to je můj kulturní šok po návratu.
Přestože se tento článek řadí spíš k těm kratším, co jsem ohledně cesty sepsal, trvalo mi téměř měsíc, než jsem ho dal dokupy, protože byl jednoznačně nejnáročnější. Výlet to byl parádní, a rozhodně nelituji toho, že jsem měl možnost procestovat končiny kam se většina lidí nerozhodne dobrovolně podívat a to na tom bylo to zajímavé. Zážitků, vzpomínek a fotografií bude na dlouhé zimní večery až až.
A tak na závěr bych tu chtěl poděkovat:
Chtěl bych poděkovat sponzorům, za to že do tohoto nejistého podniku se mnou šli a za jejich opravdu ve všech směrech velice vstřícný a přátelský přístup. Děkuji pak p. Macháčkovi a firmě 4-Ever za parádní kola Hazard 29“. Nepíši to zde proto, že bych snad musel, to ne, ale proto, že to moje kolo (pokřtěno na Bedřicha) prostě parádně jelo i přestože jsem ho rozhodně nešetřil. „Bedřich“ musel jet v 50°C teplotách, ale i v mrazu, v dešti, ale i bičován pouštním pískem, občas téměř plaval, občas si razil cestu hlubokým blátem. Zvládl několik kontinentálních přeletů, ale i jízdu na střeše Kenyiského autobusu. A i po tom všem, po spoustě šrámů, Bedřich po vyčištění a opětovném promazaní převodů, prostě jel bez problémů dál a tak mohu s klidným svědomím říct, že je to opravdu dobré kolo.
Také bych chtěl poděkovat p. Honzovi Gallovi a firmě AZUB Bike, za vybavení brašnami Ortlieb, nosiči Tubus a sedlem Brooks. Vybavení to je výborné a také tak posloužilo.
Dále pak panu Oldřichu Sovovi a firmě ATEX Sportswear za jejich designově pěkné a funkčně výborné sportovní oblečení na cesty.
A samozřejmě i všem dalším, jako Nadaci ČEZ, firmě Prima spacáky, InnoIT, Velosport Joch a všech kamarádů, rodině, která se doma kvůli mně strachovala a samozřejmě i vám všem, které to putování bavilo číst a sledovat.
Díky, Tomáš (Švára)
